květiny dodává květinářství Metamorphosis , Haštalská 3, Praha 1, tel.: 224 817 087
mediálním partnerem divadla je deník Právo
nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA , divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9, o. s.
nositele autorských práv k překladu díla zastupuje Divadlo UNGELT , jehož provozovatelem je Milan Hein, Nový Svět 5/78, Praha 1
hra je uváděna se svolením společnosti The Agency (London) Ltd , 24 Pottery Lane, London, nq-office@theagency.co.uk
první uvedení hry se uskutečnilo 26. 9. 1989 v Theatre Royal v Brightonu (Michaelem Redingtonem) a následně v Apollo Theatre v Londýně
inscenace vznikla také zásluhou grantu, který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha
české premiéry 20. a 21. března 2009 v Divadle Ungelt
Upozorňujeme diváky, že herci v rámci představení na jevišti kouří!
|
Po pěti stránkách čtení Waterhouseova textu jsem věděl,
že tuhle hru musíme v Ungeltu uvést a že Bernarda může
hrát jedině Oldřich Kaiser. Oldřich má stejně jako Bernard
citlivou duši, pronikavý intelekt, neukojitelnou zvídavost
a famózní humor. V Londýně v této roli exceloval
Peter O’Toole. Vychutnejte si večer s panem Kaiserem, dámy a pánové. Milan Hein, umělecký ředitel Divadla Ungelt |
|
O Bernardovi Jeffrey Bernard (1932–1997) je proslavený autor sloupků Low Life britského týdeníku Spectator. Narodil se v Londýně, většinu života prožil v londýnském Soho, a stal se dokonce jeho ikonou. Přátelil se s řadou britských umělců, třeba s básníkem Dylanem Thomasem, či malířem Francoisem Baconem. Jako novinář psával nejdříve o dostizích, ale proslavil se až svými sloupky ze života „na dně“, v nichž týdně popisoval své eskapády, jež jej dovedly až k léčení z alkoholismu. Byl čtyřikrát ženatý, v 90. letech se hospoda Coach and Horses v Soho, kde vysedával, stala dostaveníčkem všech jeho obdivovatelů. Nemocem způsobenými alkoholismem, dokonce mu musela být amputována jedna noha, podlehl v roce 1997. Až do roku 1999 žil ale dál na jevišti divadla Old Vic, kde jej po přesunu z divadla Apollo hrál před vyprodaným hledištěm Peter O’Toole. |
|
O Waterhouseovi Keith Waterhouse (1929) se narodil v Leedsu. Začínal jako novinář, stal se slavným komediálním autorem. Jeho román Billy lhář z roku 1959 byl zfilmován a film byl nominován v roce 1963 na Zlatého lva na Benátském festivalu. Divadelní verze, napsaná spolu s Willisem Hallem, je známa i u nás. Hra Jeffrey Bernard is unwell, kterou autor proslavil svého přítele Bernarda, a kterou vytvořil na základě citací jeho sloupků, se v Londýně hrála s dvouletou přestávkou od roku 1989 až do roku 1999. |
|
Jiří Hanák – Jak se dostat ze zavřené zásuvky V roce 1989 jsem jako exulant, vnikající jen pomalu do cizí kultury, nevěděl o Bernardovi nic. Šel jsem na představení Jeffrey Bernard is unwell do londýnského divadla Apollo proto, že jsem chtěl vidět Petera O’Toola. Jeho výkon byl tak fantastický, že jej mám před sebou dodnes. Neviděl jsem v něm konkrétního novináře, kterého jsem ani neznal, ale živou jevištní postavu s obrovským smyslem pro humor a sebeironii, která bilancuje svůj život v zamčené hospodě jen proto, že se nemůže dovolat majiteli pro klíč. O’Toole žil přitom na jevišti příběh cizí i svůj. Dodnes vidím, jak si musel jednu ruku podepřít druhou, aby se mu netřásla když bral sklenku, to úsilí, když se snažil zapálit sirku, nebo když se pokoušel o trik s vajíčkem, a hlediště napětím nedýchalo, jestli se mu to podaří. Nadchla mě ale i samotná hra. Začal jsem po hrdinovi hry pátrat a číst kvůli němu katolický týdeník Spectator. Jeffrey Bernard se pro mne stal kvintesencí sebeironického humoru, který je mi blízký. Padla Železná opona a já chtěl Bernardův humor představit českému čtenáři. Přeložil jsem několik jeho sloupků. Bohužel v té době o ně neměl v Čechách nikdo zájem. Pak jsem přeložil i hru s nadějí, že bude možné ji tady inscenovat. Byla plná britských reálií a jméno hrdiny nikomu nic neříkalo. Uvědomil jsem si, že ani já jsem o Bernardovi nic nevěděl, když jsem ho viděl na jevišti. Zapůsobil na mne pohled člověka, který se zoufale snaží překonat sám sebe, a nejde mu to. Ví, jak je zatraceně těžké „dostat se ven ze zavřené zásuvky, kam se jaksi dostal,“ jak napsal v jednom ze svých sloupků. Kdosi o Bernardovi řekl, že jeho sloupky jsou „deníkem sebevraha na pokračování“. Není to fantastické téma pro hru? Jeho přítel Keith Waterhouse nemusel nic víc, než tomuto deníku dát jevištní tvar. Hra tohoto typu musí čekat na svého interpreta, není to repertoárový kousek, který může nasadit jakékoliv divadlo. Peter O’Toole hrál v Jeffovi nejen konkrétní lidský osud, ale i osud svůj, svůj vlastní zápas v zavřené zásuvce, své vlastní čekání na příchod Godota. Jsem rád, že se tato hra svého důstojného českého interpreta dočkala. |
|
Julek Neumann – Mí bližní, mí bratři Poprvé jsem se s Jeffreym Bernardem setkal v jeho jevištní reinkarnaci: byl jsem v Londýně teprve krátce, a ačkoli jsem kolem hostince Coach and Horses chodíval poměrně pravidelně při výzkumných výpravách do někdejší vykřičené čtvrti Soho, nenapadlo mě spojit si hrdinu, tak charismaticky a brilantně předváděného Peterem O´Toolem v nabitém divadle ve West Endu s těsným prostorem (většinou rovněž nabité) hospůdky, kam vedle londýnské bohémy chodili po práci také úředníci a makléři londýnské City užít si pocitu poměrně iluzorního vzrušení. Českému divákovi je ovšem třeba připomenout, že londýnská bohéma na rozdíl třeba od té pražské nebyla ani legendární ani populární. Pravda, měla svoje skandály, z nichž patrně nejslavnější byl proces s Oscarem Wildem pro homosexualitu, v němž na lavici obžalovaných stál daleko víc životní styl popírající společenské normy, než sexuální orientace. Ale bohémské výstřelky a eskapády v Británii nikdy ani zdaleka nepatřily k městskému folklóru jako kousky, které v Praze tropil v dobách dnes již legendárních Jaroslav Hašek, František Gellner nebo E. A. Longen, a později Ladislav Klíma a řada spisovatelů, básníků a umělců popsaná v nesčetných memoárech či v prózách Bohumila Hrabala. Oproti tomu hra Keitha Waterhouse, dokumentující bohému v Soho jako sbírku existenciálních anekdot, je v britském kontextu docela ojedinělá, podobně jako byl ojedinělým jevem i Jeffrey Bernard, který atmosféru života „intelektuální a jiné spodiny“ dokumentoval ve svých (ne)pravidelných sloupcích v časopise Spectator se směsí sebeironie, sarkasmu a pochopení pro utrpení bližních. Když jsme začali pracovat na inscenaci Jeffreymu je šoufl, kladli jsme si otázku, zda nebude nutné českému publiku trochu víc přiblížit anglické reálie. Během zkoušení jsme zjistili, že to je celkem zbytečné: osobní zkušenosti jsou více než s to kompenzovat chybějící lokální informace. A to ani zdaleka nemluvím jen o problémech s pitím, které Waterhouse ve své hře a Jeff ve svém fiktivním interview tak brilantně travestuje, a jež k bohémskému životu patří stejně neodlučně jako koně ke kočáru v názvu hostince. Mám radost, že moje poslední setkání s českou reinkarnací Jeffreyho Bernarda proběhlo při zkouškách na naši inscenaci. Myslím, že bychom v českém divadle jen stěží hledali lepšího představitele pro titulní úlohu, než je Oldřich Kaiser: jeho odvaze úplně se na jevišti vnitřně otevřít a odhalit, se snad vyrovná jenom jeho schopnost přetavit podněty z textu a z vlastních zkušeností do nové, jedinečné reality. Jeviště v Ungeltu je zhruba stejně velké jako hospoda Coach and Horses v Soho a vzdálenost od diváků je tak nepatrná, že nesnese žádnou divadelní lež. Bylo radost sledovat, jak Oldřich jemně a něžně a přitom na hraně nože buduje jevištní partnerství se svou dcerou Karolínou i s J. Hanušem. A, last but not least, mám radost, že mohu po více než čtvrt století znovu pracovat v divadle se starým kamarádem a někdejším kumpánem v bohémských eskapádách, Rosťou Novákem. Díky pochopitelně patří tomu, kdo umožnil, aby se to všechno uskutečnilo: impresáriovi Divadla Ungelt Milanu Heinovi. |
|
Tři otázky pro Oldřicha Kaisera Dostáváš spousty nabídek, ze kterých si vybíráš. Proč jsi vzal v Ungeltu Jeffreyho? Protože mi Jeffreyho nabídl právě Ungelt a jeho prostory mi vyhovují. Nevejde se sem tolik herců, ze šatny na jeviště je to co by dup a k baru ještě blíž. To by Jeffrey ocenil. Po přečtení scénáře jsem se rozhodl, že ho sem pozvu a u sklenky s ním pokecám. Budem si povídat o šuplíku a jak je nám z toho šoufl a tak nejspíš skončíme u popelnic. A že u toho budou lidi nám nevadí. Všichni skončíme u popelnic, jenom někteří se tváří, že oni ne. Viděl jsi záznam londýnského představení s Peterem O’Toolem? Viděl jsem jen krátký záznam. Peter O’Toole Bernarda znal a angličtí diváci také. S jeho krásným hereckým ksichtem, duší a v angličtině, to se mohl na jevišti jen dvě hodiny klanět. Zatímco já to oddřu v češtině a Bernarda tu nikdo nezná. Setkáš se na jevišti se svou dcerou. Ubráníš se otcovskému dohledu a radám? Na otcovské rady jsem opatrný, radši jsem je vypustil a otcovský dohled provádím jenom s pořádně silným dalekohledem, ale opačně přiloženým k oku. Jsem radši, když mi to někdo připomene, že Karolína je moje dcera, aspoň si uvědomím, že svou rozmnožovací povinnost tady na světě jsem už splnil. Zaznamenal Milan Hein |
|
Jeffrey Bernard - V lihu |
||
|
Četl jsem, že jeden člen Lékařské komory vyzval své kolegy k urychlení identifikace lékařů alkoholiků a jejich léčení.
Ten článek byl otištěný v Timesech pod záhlavím "Lékař alkoholik mluví o tom, jak soupeřil se svým neduhem". Na celé záležitosti mě zajímají dvě věci: zaprvé to, jak se identifikuje alkoholik, zadruhé, jak se soupeří s neduhem. Proč existují problémy s okamžitým identifikováním alkoholika, vědí jen nebesa. Například já ho vyčuchám na míle daleko. Zajímá mě, jestli by identifikovali třeba takového Keitha, mého přítele. To by museli byt slepí jako netopýři, kdyby se jim to nepodařilo. Mimochodem, Keith se jednoho dne probudil vsedě v naprosté tmě. Chvilku mu to trvalo než prohlídl a zjistil, že je v kině. Po dalším úporném rozhlížení našel východ a dostal se ven. Neměl tušení, ve kterém je městě, ale povedlo se mu najít cestu do nejbližší hospody, kde se na to s hrozným studem zeptal barmana. "V Doveru", zněla odpověď. "Rány boží", zakvílel Keith, protože mu najednou všecko došlo. "Já se včera ženil v Londýně!" Mohl bych Lékařskou komoru zkontaktovat s několika Keithy, ale předpokládám, že jen takových 3.000 z 81.000 lékařů této země by je bylo schopno rychle rozpoznat. Musíme však pomáhat lékařské profesi a přinášet jim občas nápovědu. Jeden člověk, kterého nebudu jmenovat, se dostal do literárního tranzu a prošel u svých hostitelů zasklenými dveřmi knihovny, aby zjistil, co čtou. K jeho úžasu nebyly v té skříni žádné knihy. Já sám jsem se jednou probudil v zásuvce na dně šatníku. Naprosto hrozivá situace. Jen si zkuste, jak těžce se zásuvka otvírá zevnitř. Nu a pak je tady ten hrdina z Mirroru. Už jsem se o něm jednou zmínil, ale pro dobro lékařů ho připomenu. Ten se se svou slečnou vboural jedné noci do konzervárny, kde se s ní hodlal radovat, a spadl přitom do kádě s marmeládou. |
A vezměme samotné lékaře. V nemocnici u Svatého Bernarda byli se mnou v roce 1972 v křídle Maxe Glatta dva jako
pacienti. Jeden z nich byl závislý na barbiturátech, ten mě nezajímal jako všichni narkomani, ale toho druhého
jsem se zeptal, kdy prvně poznal, že je alkoholik. Řekl mi, "tehdy, když jsem dámským intimním sprejem postříkal
jednomu pánovi obličej." Ale hrozně mě zajímá ten doktor, co mluví o tom, jak s neduhem "soupeřil". Já taky soupeřil. Dva a půl roku té nejnudnější a nejpočestnější bezútěšnosti, jakou jste schopní si představit. Nevrátil bych se tam za všecek čaj veliké Číny. Ale zpátky k doktorům. Ti zřejmě považují za těžký alkoholismus, když někdo udělá čtyři piva denně. Hádám, že tohle je tak celonárodní průměr konzumace při polední přestávce. Ale poslouchejte: já si nikdy nepamatuju, že bych dělal nějaké pitomosti, protože jednou z nejhorších známek alkoholismu jsou okna, výpadek paměti. Já dokonce musel jednoho dne telefonovat k doktorovi, jestli jsem u něho už byl nebo ne. Holt, překvapení, překvapení. Proto bych chtěl vědět, jestli si takový doktor, když má okno, pamatuje, že udělal chybu. Třeba že uřízl špatnou nohu. Prostě já nemůžu pochopit, jak můžou být doktoři tak naivní. Ale ano, můžu. Je to proto, že po všech těch letech studií na školách a pak v nemocnicích, ti chudáci nemají možnost sledovat samotný život. Ať je univerzita vyšle na exkurzi do “Kočáru s koňmi”, kam chodím já. Tam budou mít tu nejlepší příležitost praktikovat rychlou identifikaci alkoholiků. Jsou to ti, co se usmívají. přeložil Jiří Hanák, Spectator, původní název In a pickle |
|