nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární a audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9
inscenace vznikla také zásluhou grantu, který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha
české premiéry 7. a 8. listopadu 2008 v Divadle Ungelt
|
Hra Kateřiny Rudčenkové Niekur / Nikde mě nadchla.
Nepodobá se plytkým televizním seriálům, i když je
rovněž ze současnosti a takzvaně ze života. Je originální. Je
pravdivá. Má kumštýřský rukopis.
Pro její nastudování jsem zvolil nejlepší myslitelný tým.
Prvotřídní tvůrčí tandem Hana Burešová, režisérka,
a Štěpán Otčenášek, dramaturg; mužskou hvězdu Ungeltu
Mirka Etzlera a znamenitou mladou herečku Helenu
Dvořákovou. Milan Hein, umělecký ředitel Divadla Ungelt |
|
Hra Kateřiny Rudčenkové nás zaujala svou otevřeností
(možná by ještě před pár lety leckoho šokovala),
upřímností (z textu lze vycítit, že jde o autentickou,
velmi osobní autorčinu zpověď) i formou (nezakrytě
poučenou postupy moderního evropského dramatu).
V podstatě banální love story o krátkém vztahu mladé
české spisovatelky a jejího staršího litevského kolegy
vypráví autorka současně s hravě ironickým nadhledem
i s básnicky snivou melancholií, tragické či elegické tóny
volně prolíná s hořkou groteskou. Hlubokou citovost,
zraňující prožitek a intimitu osobní zpovědi vyvažuje
odstupem sebeironického komentáře, a tak i přes
nezastřeně ženský pohled na milostný vztah muže a ženy
dociluje překvapivé objektivity. Hana Burešová a Štěpán Otčenášek |
|
Kateřina Rudčenková (* 12. 4. 1976 v Praze) Básnířka, prozaička, dramatička. Mimo četné publikace v novinách a časopisech vydala tři básnické sbírky: Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004), dále knížku povídek Noci, noci (2004) a divadelní hru Niekur (2006). Disponuje úctyhodnou sbírkou cen, ocenění a zahraničních kontaktů. V hlavním městě je ale nejspíš známá především jako autorka Zimního haiku: Pod ledem zmizel / náhodný bruslař. Do tmy / tiše padá sníh. Snad si vzpomenete… Ano, vozy metra, v rámci akce Poezie pro cestující. Jinak ale Kateřina Rudčenková píše především o sobě. To platí i o hře Niekur, vyznala se při rozhovoru na Českém rozhlase: „Asi chci být co nejuvěřitelnější, takže proto píšu autobiograficky. Snažím se zaznamenat vlastní zkušenost, zpracovat ji tak, aby nebyla nudná a rozvleklá. Fabulování je zakrývání. Když čtu sama nějakou knihu, tak mě taky zajímá sdělení dotyčného člověka, jeho zkušenost, a ne to, co si vymyslí o nějakých postavách. Proto dělám totéž, když píšu.“ Hru Niekur (2006), za niž roku 2007 obdržela 2. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2006, uvedlo v inscenovaném čtení Divadlo Letí, rozhlasovou podobu hry odvysílala stanice ČRo Vltava. Divadlo Ungelt ji jako první přináší v divadelní inscenaci. Starší divadelní hru Frau in Blau nastudovalo v roce 2004 Činoherní studio Ústí nad Labem. |
|
Setkání 3. 3. 97 Na rohu Národní stála drobná žena kolem krku uvázaný bílý šál ten se za ní táhl tmou přes Vltavu na druhý břeh Viděl jsem že na mostě právě zastavil vlak a také on dosahoval od břehu k břehu Světla z oken upadla do vody a žena odpověděla: ano děvka chcete-li na prodej k službám lechtivé uhlí do kamen těžký ten unavený loket zasekla do mého Pojďte Pak jsme se plazili pod zemí dva štíhlí potkani až na dno stoky z které čpěla poslední přestárlá a první nedospělá březí noc Ona břeh – já břeh (ze sbírky Ludwig, Klokočí a Knihovna Jana Drdy, Příbram 1999) |
 
|
|
Rozhovor Vaše hra strhává autentičností. To jste nemohla vymyslet, to jste musela prožít… V tom, co píšu, vždy vycházím ze svých životních zážitků, a tu prožívanou skutečnost se snažím uměleckým zpracováním zadržet, uchovat a pokud možno nějak povýšit. Ne všechno, co jsem ale do hry napsala, jsem skutečně prožila. Hra Niekur má dvě roviny - příběh milostného vztahu a příběh dvou siamských sester. Ten druhý je zcela smyšlený. Přiznávám, že ten první je prožitý, ale i v něm jsem si různé věci dovymyslela, poupravila, a naopak zase některé skutečnosti z reality se do hry vůbec nedostaly. Psaní vám jde snadno? Psaní je součástí mého života, jde to úplně snadno, skoro jako dýchání. Od jedenácti let dodnes si vedu deníky, píšu básně, povídky, teď hry. Ale samozřejmě to není všechno tak jednoduché, na tom, co se nejdřív tak snadno napíše, pak dlouho a složitě pracuju, škrtám, přetvářím, přepisuju do výsledného tvaru. A to jde někdy těžce. Favorizujete ve své tvorbě divadlo? Určitě! Divadlo je můj splněný sen. Odmala jsem chtěla být herečkou, ale nakonec jsem se k divadlu dostala takhle oklikou, a být dramatička se mi líbí mnohem víc, protože člověk je pěkně v ústraní a na jeviště s kůží na trh jdou jiní! Já jsem se nikdy nebála, že mým textům těmi zásahy dalších lidí (režiséra, dramaturga, herců) bude ublíženo, naopak když si někdo mou hru vybere k inscenování, mám tendenci mu oddaně důvěřovat a být už předem celá až milostně rozechvělá. Je pro mě vzrušující, když mým slovům dávají ožít živí herci. Dokud jsem psala jen básně a povídky, cítila jsem se u toho dost osaměle. A člověk taky nemá od čtenářů tak bezprostřední odezvu jako od diváků. Sedět uprostřed hlediště, které se směje něčemu, co nejdřív existovalo jen v mých představách, to je pro mě vrcholně uspokojivé. No a když se to náhodou nepovede, dá se to vždycky ještě svést na inscenátory! Lákají vás především komorní příběhy? Rozhodně ano, i jako diváka. Radši než složitě dějové hry s mnoha postavami mám dramata vztahová, psychologická, niterná. A kromě toho bych při psaní dvacet postav ani neudržela v hlavě. Navštívila jste už někdy naše divadlo? Anebo k nám zavítáte až na svou premiéru? Samozřejmě navštívila. Vždy se mi líbila ta zdejší intimní blízkost mezi hercem a divákem, ten prostor je pro komorní příběhy ideální. Proto když jste mi tenkrát zavolal, že na vaší veleúspěšné scéně bude moje hra, málem jsem omdlela. Zaznamenal Milan Hein |
