Z kritiky Jana Kerbra (Lidové noviny):
"Richard Krajčo jeviště i diváky suverénně ovládá, nejen že zareagují na jeho „ahoj“ mnohohlasou odpovědí při simulaci psychoterapeutického sezení, ale také je přiměje k tanci, kdy se zvednou ze sedadel a chvilku se vestoje vrtí. (...) Jeho popularita především u mladší části populace spočívá sice v úplně jiném typu prezentace, pro mnohé z nás však zůstává především pozoruhodným divadelním hercem."

Z kritiky Marie Reslové (aktualne.cz)
"Instinkty herce a frontmana Krajča fungují stoprocentně: udržuje v sále atmosféru soudržného společenství a vzájemné důvěry, vypjaté situace věcně popisuje a odlehčuje vtipem. Je bezprostřední, autentický. Snadno navazuje vztah se vstřícně naladěným obecenstvem, ale počíná si při tom uměřeně, se smyslem pro žánr. Netlačí podpásově na emoce, byť k tomu příběh svádí, o to silněji pak působí, když hrdina přizná bolest ze ztráty blízké duše."

Z kritiky Boženy Hažové (i60.cz):
"Nenechte si ujít šanci být svědky Krajčova hereckého vyzrání. Jeho vypravěč je civilní, bez přehnaných gest plný citu a lásky. Každý divák bude zasažen. Po monodramatu sahají divadla jen výjimečně. Avšak v případě Divadla Ungelt to byla sázka na jistotu."

Z kritiky Radmily Hrdinové (novinky.cz):
"Krajčo je v této roli velmi přesvědčivý, vyhýbá se úspěšně osidlům sentimentu, má přirozený dar kontaktu s diváky, citlivost prožitku, a uplatní se dokonce i jako zpěvák."

„Když zabrousíte do počátků Divadla Ungelt, narazíte na dvě inscenace jen s jedním aktérem. V roce 1997 hrála Jitka Asterová ve hře Jean a já a v roce 1999 Ondřej Vetchý u nás nazkoušel životopisný monolog Vincent. Od té doby na jevišti Ungeltu vždy partneřili minimálně dva herci. Monodramatům jsme se vyhýbali a čekali, jestli někdy nedozraje doba k tomu, abychom udělali výjimku. O tom, že dozrála nás přesvědčil herec a muzikant Richard Krajčo a režisérka a spisovatelka Karin Krajčo Babinská. Titul, který by důstojně navázal na Deštivé dny, jsme pro ně hledali dlouho. A už se zdálo, že máme vyhráno, ale paralyzovala nás covidová pandemie, která – zdá se – proměnila, jak to, na co diváci chtějí chodit, tak to, co herci chtějí hrát. Manželé Krajčovi chtěli oslavit konec pandemie, když ne humorem, tak alespoň optimismem. Monodrama Všechny báječný věci má k bujarému smíchu daleko, v optimismu ale vyniká. Jeho aktér se v dětství rozhodne, že pro svou maminku napíše seznam všech báječných věcí, které ho – a tedy i nás – na tomto světě obklopují. Seznam toho, pro co stojí za to žít, se rozrůstá i díky divákům, s jejichž aktivní přítomností slavný britský dramatik Duncan Macmillan počítá. Text, který Macmillan stvořil spolu s britským komikem a hercem Jonny Donahoem, umožňuje kromě nenásilného a dobrovolného zapojení diváků i improvizaci a autorský herecký vklad. I proto okamžitě po premiéře na divadelním festivalu v Edinburghu dobyl svět. Původní inscenaci s Donahoem natočila HBO a text následně zinscenovalo mnoho divadel, včetně těch českých. Avšak z logiky textu každá inscenace byla a vždycky bude absolutně jiná. To, co se daný večer odehraje záleží jak na osobnosti herce, tak na divácích. Nemusíte pochybovat o tom, že to, co předvede Richard Krajčo jste ještě nikdy neviděli…“ (Pavel Ondruch)