Divadelní poklesky: Cizí příběhy
Je to drzost v názvu nové rubriky tohoto blogu parafrázovat povídkovou knihu Stephena Leacocka, ale pro popis střípků ze zrodu i reprízování jedné inscenace je to skvělá (ač nedosažitelná) inspirace. Dnes poprvé poklesneme s Cizími příběhy.
Když vezmeme v potaz Leacockův originál Literary Lapses, dojde nám, jak přiléhavý to je název: nejde jen o poklesky, ale také o omyly, pochybení, chyby, selhání, výpadky, prostě lapsy – což jsou okouzlující fenomény nezbytně provázející každý tvůrčí proces. Obzvláště ten divadelní! Většinou se jimi my divadelníci nechlubíme, ale co si budeme vykládat: vás většinou zajímají zvláště ty. A tak mě moji drazí spolupracovníci vyzvali, abych se aspoň na chvilku oprostil od krasodušních řečí, které šermují s Freytagem, Herectvím s velkým H, případně Uměním s velkým U a dalšími hlubinami toho či onoho, a připlachtil z výšin na zem každodennosti. U Cizích příběhů jsme se už v nebi proletěli (TADY), takže zahajuji sestup.
Jak přeložit název
Překlad Cizích příběhů udělal Šimon Dominik přímo na naši zakázku (s vědomím, že to bude pro Milenu Steinmasslovou). Originál měl v sobě řadu nástrah, a snad ta největší byl název. Jak chcete přeložit „Collected Stories“ (strojově přeloženo jako „Soubor povídek“), aby si potenciální divák nemyslel, že ho čekají nějaké sebrané Jiráskovy spisy nebo útržkovité povídkové představení? Brainstorming začal. Slovo povídky jsme rovnou zavrhli, neboť knižní trh nás naučil, že povídky netáhnou. Co tedy změnit název úplně? Padla možnost „Asistentka“, ale i tu jsme odmítli. Tak moc jsme se od originálu vzdálit nechtěli. Nakonec jsme uznali, že bude nejlepší pracovat s mnohoznačným a voňavým slovem „příběhy“. Padaly návrhy jako „Vyprávět příběh“ či „Převzaté příběhy“. U „Sebraných příběhů“ dostal náš marketingový tým infarkt a prohlásil, že pokud bychom chtěli najít název, který zaručeně odradí 99,9 % diváků, bude to tento (já jsem to zbylé 0,1 %). Marketingový tým jsme se pokusili resuscitovat „Uloupenými příběhy“, díky čemuž sice znovu chytil dech, a dokonce se i pousmál, ale já mu hned vzal vítr z plachet: „Název to je sice hezký, ale prozrazuje toho zbytečně moc“. Přesto nás navedl na dobrý směr. A zrodily se Cizí příběhy. Jako mávnutím kouzelného proutku byli spokojení všichni. Ale stejně občas přemýšlím nad dalšími variantami… Jaké napadají vás?
Balkón v Ungeltu
Dramatik Margulies v úvodní scénické poznámce předepisuje nejen, kdy se přesně první scéna odehrává (1990), z čehož zajásala výtvarnice Petra Horváthová (devadesátá léta umožňují kostýmní divočiny), ale také místo, kde se byt Ruth Steinerové nachází. Slavná spisovatelka bydlí v legendární newyorské umělecké čtvrti Greenwich Village. Režisér Šimon Dominik se s Petrou rozhodli, že tuto klíčovou okolnost vtělí do návrhu scény. Pro naše miniaturní jeviště vymysleli miniaturní balkón se signifikantním newyorským požárním žebříkem. Roli hrál každý centimetr – museli jsme docílit požadovaného efektu bez toho, aby byl jakkoli ohrožen divákův výhled. Následovala série technických zkoušek s provizorním oknem i balkonem, které jsme šibovali zprava doleva, zepředu dozadu, z rohu do rohu a hledali nejlepší rozměr, umístění a využitelnost. Až potom se balkón s žebříkem zadal výrobě – v galerii pod tímto blogem si můžete prohlédnout, jak balkon vypadal těsně po dokončení. Vtipné je, že to je vlastně „jen“ okno, které spolu s žebříkem balkón „evokuje“. Ach ta kouzla divadla! Krátce po premiéře odjel Šimon do New Yorku a vystopoval ulici i dům, ve kterém se hra odehrává – až si fotku najdete v galerii, zjistíte, že se dokonale trefili! Mimochodem, Šimon se nevyhnul ani podniku, kde se Ruth seznámila s Delmorem Schwartzem – The White Horse Tavern na Hudson Street (i tuhle fotku vám musím ukázat).
Podmínky na zabití
Fakt, že bývalý nájemník restauračního prostoru přímo nad divadelním sálem Ungeltu odchází a že prostor je k dispozici, jsme se dověděli během prázdnin 2025. Milan Hein s Martinem Šimkem stáli před rozhodnutím, jestli se Ungelt po 30 letech zvětší, či ne. Příliš velké dilema to nebylo – vždyť Milan o divadelní kavárně snil už od založení divadla! Rekonstrukce se naplánovala tak, aby hlavní stavební úpravy proběhly ještě před začátkem zkoušení Cizích příběhů. Ale jak to tak bývá, staré domů ve svých útrobách vždycky skrývají překvapení. A ty rekonstrukci prodlužují tak dlouho, až pak najednou během zkoušky sedíte v hledišti a sledujete, jak se Milena Steinmasslová opatrně, s nejvyšší možnou koncentrací, „obléká“ do klíčového a extrémně náročného monologu, kdy své žačce vypráví o utajené a dávno mrtvé lásce, a tu najednou – zrovna když Ruth cituje svého milence („Léta plynou a náhle jsou tatam…“) – se halasně rozezní sbíječka (či co to bylo za přístroj). Po vteřině utichla a já podlehl naivní víře, že našemu kolegovi zedníkovi docvaklo, že je zkouška a že není radno rušit tvůrčí proces. Ať mu to došlo, nebo ne, zvítězila u něj touha být brzy doma. Když paní Steinmasslová došla v textu k „tíživé trýzni“, sbíječka vytvořila celostní 4D efekt, kdy kromě trýznivého sound designu přidala i tíživé vibrace stropu. A když herečka, statečně se snažící nezavraždit všechny přítomné, zasípala: „až vytryskne pramen poezie“, zvážil jsem možnost, že zedník se odhodlal z nás pramen poezie přímo fyzicky vykutat, neboť zvýšil rychlost. Pramen poezie ten den nevytryskl, ale vytryskl pramen porozumění, kdy milý zedník na mou úpěnlivou prosbu vyměnil sbíječku za šmirgl papír. Druhý den jsme se už synchronizovali – konec umělecké šichty znamenal začátek zednické šichty. A premiéroví hosté Cizích příběhů se mohli historicky vůbec poprvé občerstvit ve zbrusu novém Café Hein.
Nová doba
První schůzku režiséra s herečkami jsme uspořádali na Letní scéně ještě před oficiálním zkoušením. Těšil jsem se, jak povyprávím o tom, co mě na hře tak fascinuje – měl jsem nachystaný monolog o generačním rozkolu a mezigeneračním dialogu. Schůzku jsme zahájili předáním inscenační verze textu. Málokdy jsem byl tak překvapen, jako když Štěpánka Ligas opáčila, že text nepotřebuje. V několika následujících momentech mi jelo hlavou všechno možné: odmítá tím roli? Anebo ji už umí a text vůbec nepotřebuje? Anebo spoléhá na asistentku režie a nápovědku Marušku Krbovou, která jí to bude repliky špitat do ucha? Vše mi došlo, až když Štěpánka vytáhla tablet. Aha, tak proto chtěla, abych jí to poslal v elektronické verzi! Občas to po mně nějaký herec chce, ale ještě jsem nepotkal žádného, který by s papírem nepracoval vůbec. Štěpánka byla první. Nikomu z nás to nedalo a nakukovali jsme jí přes rameno a sledovali, jaký sofistikovaný poznámkový elektronický systém si vytvořila (barvy, zvýraznění, velikosti písma...). Když se podíváte na fotku z této zkoušky, která zachytila Štěpánku s tabletem vedle paní Steinmasslové s textem, pochopíte, proč se samo od sebe otevřelo téma generací. Vůbec jsem to nemusel iniciovat. Ta fotka jsou Cizí příběhy v kostce! Po celou dobu zkoušení jsem si pak vedle Štěpánky se svým papírovým textem připadal jako dinosaurus. Hádám, že nejen já jsem pocítil zadostiučinění (za které se moc stydím a omlouvám se), když Štěpánka jednou zděšeně oznámila, že se jí tablet vybil…
Gauč je třetí postava
Mám slabost pro detaily, které vzniknou během zkoušek omylem a které jsou tak dobré, že se stanou organickou součástí inscenace. Typický příklad je Štěpánčina práce s gaučem. Hned první den, kdy dorazilo sofa do divadla a herečky testovaly jeho výšku, měkkost, pohodlnost a obslužnost, objevila Štěpánka jeho netradiční funkci. Opřela se o opěrku, která však nefungovala tak, jak byste od „opěrky“ očekávali. Středový výsek se nečekaně sklopil a Štěpánka letěla s ním. V prvním okamžiku se lekla, že nový gauč zlikvidovala na první zkoušce, ve druhém pochopila, že to je praktický provizorní stoleček na občerstvení, a ve třetím jsem už na ní viděl, jak „nehodu“ plánuje zakomponovat do hry. V první scéně k tomu byla úžasná příležitost – nadšená žačka přichází do bytu k uctívané pedagožce a je z toho tak nervózní a vyděšená, že se promění v neřízenou ADHD střelu. Návštěva zvící kalamity! Skrze gesto nečekaného sklopení nám Štěpánka výborně odehraje, jak se její postava v novém prostoru cítí. Gauč už není jen pasivní kulisa, aktivně hraje!
Jak mučit herce
Nejdřív zdůrazněme, že se to nedělá. A že to neděláme! Ale… někdy se to prostě přihodí. Jako když potřebujete mít maličký zdroj světla na konferenčním stolku (lampičky tvoří atmosféru). Kabel k němu natáhnout nelze. Technikovi by sice umožnil dálkové ovládání, ale herce by dřív nebo později zlikvidoval. Kabelový zákon, který by se měl vyučovat na divadelních akademiích („Když umístíte na jeviště kabel, herci o něj zakopnou v nejnevhodnější chvíli.“), platí na 100 %. Pro režiséra, dramaturga i výtvarnici je řešení nasnadě – lampičku budou ovládat herečky. Jsou to vlastně jen dvě cvaknutí – zapnutí a vypnutí. Vždyť o nic nejde! Opravdu? Považujete za nic, když zoufalí herci neřeší nic jiného, než jestli zapínají lampičku v první scéně po příchodu, anebo ve druhé při odchodu, jestli ji vypínají teď nebo jindy, proč svítí, když ji vypnuli a proč nesvítí, když ji zapnuli (ach ty čudlíky), a proč si vlastně celou tu lampičku nestrčíme… víte kam. Na generálce lampičková aféra dosáhla grandiózních rozměrů. Paní Steinmasslová se Štěpánkou rozehrály finální hádku s takovou silou, že závěr, kdy Ruth osamí a zcela podlehne vyčerpání, byl nesmírně silný. Se slzami v očích jsem sledoval, jak se boďák na zestárlou Ruth pomaličku potemňuje, až scénu i život hlavní postavy pohltí tma. Moment! Nepohltí, vždyť ještě něco svítí…? Prokletá lampička. Paní Steinmasslová pozvedla hlavu a na nevinné svítidlo vrhla takový pohled, že být jím, tak se zabalím do krabice a odešlu zpět do IKEA. Jedním vražedným pohybem ji zhasla a odkráčela z jeviště... Víte, co znamená „quiet storm“? Tohle. Skutečnost, že lampička a gauč jsou v Cizích příbězích v podstatě hrající postavy, potvrdila i fotografie Honzíka Malíře, kde se lampička vyjímá v popředí a gauč ve středu jeviště – herečky jsou na stranách… (foto v galerii).
Co tím ti tvůrci, sakra, mysleli?
Málokterý scénografický prvek vyvolal tolik diskuzí jako použití obrazu Henriho Matisse „Tanec“. Slavný obraz je skutečně dominantou scény a mnoho z vás se mě na to ve foyer ptalo. Jedna stálá divačka byla z neschopnosti rozklíčovat vztah obrazu a hry tak zoufalá, že mi kvůli tomu volala o nedělním obědu. Svíčková mi nezaskočila – mám pro nutkavou touhu znát odpovědi pochopení. Autor „Tanec“ ve scénické poznámce výslovně nezmiňuje, ale vede k němu replika Lisy: „A tohle je ten Matisse, co visí nad postelí ve ‚Všude, kde jsem být neměla'?“ To by ale mohl být i jiný Matisse! Proč se Šimon s Petrou rozhodli, že v povídce Ruth, kterou si logicky přečíst nemůžeme, visí nad postelí zrovna „Tanec“? Stejně jako onu frustrovanou divačku, i vás zklamu: přímočarou odpověď nemám. Jen vzpomenu na svého pedagoga Jaroslava Vostrého, který mě při snaze rozpitvat jedno herecké gesto v jedné inscenaci zastavil a řekl, že ne všechno na jevišti musí něco jednoznačně znamenat. Něco může jen „působit“, „vyvolávat emoce“. Vztekal jsem se: člověk přece tíhne k jednoznačným odpovědím! Všichni bychom chtěli, aby všechno kolem nás něco znamenalo… Nebo ne? Pan Vostrý měl pravdu. Nejsme stroje, paleta naší duše je tak široká, tak proměnlivá, tak iracionální… Dialog „Tance“ s naší inscenací si každý interpretuje jinak. Důležité je, že dialogičnost scény a hry tepe, plyne, nezahnívá. Vstupte do trialogu!
Co tím ten autor, sakra, myslel?
Vysvětlení, proč jsme ve scéně použili obraz „Tance“, by mohlo být i daleko prozaičtější. Třeba to je celé naše pomsta autorovi za nerozluštitelnou hádanku, kterou nám dal v druhé půlce! A která nám opakovaně zavařovala hlavy. Mně zvlášť! Proč, sakra, autor chtěl, aby postava Lisy před čtením ukázky ze svého skandálního románu odrecitovala báseň „Ne až k lesu“ od americké básnířky Edny St. Vincent Millay? Proč to tam Margulies dal? Mně nějak nestačí to, že Millay byla bohémskou královnou Greenwich Village 20. let 20. století a dodnes je jednou z nejikoničtějších feministických amerických básnířek té doby. Proč zrovna „Ne až k lesu“? A jako bumerang se mi vrací Matisse… Musím se smířit, že jednoznačná odpověď není. Ale teorií mám spoustu – jaká je ta vaše? (Citovanou část básně najdete v galerii.)
Jak přeložit název
Překlad Cizích příběhů udělal Šimon Dominik přímo na naši zakázku (s vědomím, že to bude pro Milenu Steinmasslovou). Originál měl v sobě řadu nástrah, a snad ta největší byl název. Jak chcete přeložit „Collected Stories“ (strojově přeloženo jako „Soubor povídek“), aby si potenciální divák nemyslel, že ho čekají nějaké sebrané Jiráskovy spisy nebo útržkovité povídkové představení? Brainstorming začal. Slovo povídky jsme rovnou zavrhli, neboť knižní trh nás naučil, že povídky netáhnou. Co tedy změnit název úplně? Padla možnost „Asistentka“, ale i tu jsme odmítli. Tak moc jsme se od originálu vzdálit nechtěli. Nakonec jsme uznali, že bude nejlepší pracovat s mnohoznačným a voňavým slovem „příběhy“. Padaly návrhy jako „Vyprávět příběh“ či „Převzaté příběhy“. U „Sebraných příběhů“ dostal náš marketingový tým infarkt a prohlásil, že pokud bychom chtěli najít název, který zaručeně odradí 99,9 % diváků, bude to tento (já jsem to zbylé 0,1 %). Marketingový tým jsme se pokusili resuscitovat „Uloupenými příběhy“, díky čemuž sice znovu chytil dech, a dokonce se i pousmál, ale já mu hned vzal vítr z plachet: „Název to je sice hezký, ale prozrazuje toho zbytečně moc“. Přesto nás navedl na dobrý směr. A zrodily se Cizí příběhy. Jako mávnutím kouzelného proutku byli spokojení všichni. Ale stejně občas přemýšlím nad dalšími variantami… Jaké napadají vás?
Balkón v Ungeltu
Dramatik Margulies v úvodní scénické poznámce předepisuje nejen, kdy se přesně první scéna odehrává (1990), z čehož zajásala výtvarnice Petra Horváthová (devadesátá léta umožňují kostýmní divočiny), ale také místo, kde se byt Ruth Steinerové nachází. Slavná spisovatelka bydlí v legendární newyorské umělecké čtvrti Greenwich Village. Režisér Šimon Dominik se s Petrou rozhodli, že tuto klíčovou okolnost vtělí do návrhu scény. Pro naše miniaturní jeviště vymysleli miniaturní balkón se signifikantním newyorským požárním žebříkem. Roli hrál každý centimetr – museli jsme docílit požadovaného efektu bez toho, aby byl jakkoli ohrožen divákův výhled. Následovala série technických zkoušek s provizorním oknem i balkonem, které jsme šibovali zprava doleva, zepředu dozadu, z rohu do rohu a hledali nejlepší rozměr, umístění a využitelnost. Až potom se balkón s žebříkem zadal výrobě – v galerii pod tímto blogem si můžete prohlédnout, jak balkon vypadal těsně po dokončení. Vtipné je, že to je vlastně „jen“ okno, které spolu s žebříkem balkón „evokuje“. Ach ta kouzla divadla! Krátce po premiéře odjel Šimon do New Yorku a vystopoval ulici i dům, ve kterém se hra odehrává – až si fotku najdete v galerii, zjistíte, že se dokonale trefili! Mimochodem, Šimon se nevyhnul ani podniku, kde se Ruth seznámila s Delmorem Schwartzem – The White Horse Tavern na Hudson Street (i tuhle fotku vám musím ukázat).
Podmínky na zabití
Fakt, že bývalý nájemník restauračního prostoru přímo nad divadelním sálem Ungeltu odchází a že prostor je k dispozici, jsme se dověděli během prázdnin 2025. Milan Hein s Martinem Šimkem stáli před rozhodnutím, jestli se Ungelt po 30 letech zvětší, či ne. Příliš velké dilema to nebylo – vždyť Milan o divadelní kavárně snil už od založení divadla! Rekonstrukce se naplánovala tak, aby hlavní stavební úpravy proběhly ještě před začátkem zkoušení Cizích příběhů. Ale jak to tak bývá, staré domů ve svých útrobách vždycky skrývají překvapení. A ty rekonstrukci prodlužují tak dlouho, až pak najednou během zkoušky sedíte v hledišti a sledujete, jak se Milena Steinmasslová opatrně, s nejvyšší možnou koncentrací, „obléká“ do klíčového a extrémně náročného monologu, kdy své žačce vypráví o utajené a dávno mrtvé lásce, a tu najednou – zrovna když Ruth cituje svého milence („Léta plynou a náhle jsou tatam…“) – se halasně rozezní sbíječka (či co to bylo za přístroj). Po vteřině utichla a já podlehl naivní víře, že našemu kolegovi zedníkovi docvaklo, že je zkouška a že není radno rušit tvůrčí proces. Ať mu to došlo, nebo ne, zvítězila u něj touha být brzy doma. Když paní Steinmasslová došla v textu k „tíživé trýzni“, sbíječka vytvořila celostní 4D efekt, kdy kromě trýznivého sound designu přidala i tíživé vibrace stropu. A když herečka, statečně se snažící nezavraždit všechny přítomné, zasípala: „až vytryskne pramen poezie“, zvážil jsem možnost, že zedník se odhodlal z nás pramen poezie přímo fyzicky vykutat, neboť zvýšil rychlost. Pramen poezie ten den nevytryskl, ale vytryskl pramen porozumění, kdy milý zedník na mou úpěnlivou prosbu vyměnil sbíječku za šmirgl papír. Druhý den jsme se už synchronizovali – konec umělecké šichty znamenal začátek zednické šichty. A premiéroví hosté Cizích příběhů se mohli historicky vůbec poprvé občerstvit ve zbrusu novém Café Hein.
Nová doba
První schůzku režiséra s herečkami jsme uspořádali na Letní scéně ještě před oficiálním zkoušením. Těšil jsem se, jak povyprávím o tom, co mě na hře tak fascinuje – měl jsem nachystaný monolog o generačním rozkolu a mezigeneračním dialogu. Schůzku jsme zahájili předáním inscenační verze textu. Málokdy jsem byl tak překvapen, jako když Štěpánka Ligas opáčila, že text nepotřebuje. V několika následujících momentech mi jelo hlavou všechno možné: odmítá tím roli? Anebo ji už umí a text vůbec nepotřebuje? Anebo spoléhá na asistentku režie a nápovědku Marušku Krbovou, která jí to bude repliky špitat do ucha? Vše mi došlo, až když Štěpánka vytáhla tablet. Aha, tak proto chtěla, abych jí to poslal v elektronické verzi! Občas to po mně nějaký herec chce, ale ještě jsem nepotkal žádného, který by s papírem nepracoval vůbec. Štěpánka byla první. Nikomu z nás to nedalo a nakukovali jsme jí přes rameno a sledovali, jaký sofistikovaný poznámkový elektronický systém si vytvořila (barvy, zvýraznění, velikosti písma...). Když se podíváte na fotku z této zkoušky, která zachytila Štěpánku s tabletem vedle paní Steinmasslové s textem, pochopíte, proč se samo od sebe otevřelo téma generací. Vůbec jsem to nemusel iniciovat. Ta fotka jsou Cizí příběhy v kostce! Po celou dobu zkoušení jsem si pak vedle Štěpánky se svým papírovým textem připadal jako dinosaurus. Hádám, že nejen já jsem pocítil zadostiučinění (za které se moc stydím a omlouvám se), když Štěpánka jednou zděšeně oznámila, že se jí tablet vybil…
Gauč je třetí postava
Mám slabost pro detaily, které vzniknou během zkoušek omylem a které jsou tak dobré, že se stanou organickou součástí inscenace. Typický příklad je Štěpánčina práce s gaučem. Hned první den, kdy dorazilo sofa do divadla a herečky testovaly jeho výšku, měkkost, pohodlnost a obslužnost, objevila Štěpánka jeho netradiční funkci. Opřela se o opěrku, která však nefungovala tak, jak byste od „opěrky“ očekávali. Středový výsek se nečekaně sklopil a Štěpánka letěla s ním. V prvním okamžiku se lekla, že nový gauč zlikvidovala na první zkoušce, ve druhém pochopila, že to je praktický provizorní stoleček na občerstvení, a ve třetím jsem už na ní viděl, jak „nehodu“ plánuje zakomponovat do hry. V první scéně k tomu byla úžasná příležitost – nadšená žačka přichází do bytu k uctívané pedagožce a je z toho tak nervózní a vyděšená, že se promění v neřízenou ADHD střelu. Návštěva zvící kalamity! Skrze gesto nečekaného sklopení nám Štěpánka výborně odehraje, jak se její postava v novém prostoru cítí. Gauč už není jen pasivní kulisa, aktivně hraje!
Jak mučit herce
Nejdřív zdůrazněme, že se to nedělá. A že to neděláme! Ale… někdy se to prostě přihodí. Jako když potřebujete mít maličký zdroj světla na konferenčním stolku (lampičky tvoří atmosféru). Kabel k němu natáhnout nelze. Technikovi by sice umožnil dálkové ovládání, ale herce by dřív nebo později zlikvidoval. Kabelový zákon, který by se měl vyučovat na divadelních akademiích („Když umístíte na jeviště kabel, herci o něj zakopnou v nejnevhodnější chvíli.“), platí na 100 %. Pro režiséra, dramaturga i výtvarnici je řešení nasnadě – lampičku budou ovládat herečky. Jsou to vlastně jen dvě cvaknutí – zapnutí a vypnutí. Vždyť o nic nejde! Opravdu? Považujete za nic, když zoufalí herci neřeší nic jiného, než jestli zapínají lampičku v první scéně po příchodu, anebo ve druhé při odchodu, jestli ji vypínají teď nebo jindy, proč svítí, když ji vypnuli a proč nesvítí, když ji zapnuli (ach ty čudlíky), a proč si vlastně celou tu lampičku nestrčíme… víte kam. Na generálce lampičková aféra dosáhla grandiózních rozměrů. Paní Steinmasslová se Štěpánkou rozehrály finální hádku s takovou silou, že závěr, kdy Ruth osamí a zcela podlehne vyčerpání, byl nesmírně silný. Se slzami v očích jsem sledoval, jak se boďák na zestárlou Ruth pomaličku potemňuje, až scénu i život hlavní postavy pohltí tma. Moment! Nepohltí, vždyť ještě něco svítí…? Prokletá lampička. Paní Steinmasslová pozvedla hlavu a na nevinné svítidlo vrhla takový pohled, že být jím, tak se zabalím do krabice a odešlu zpět do IKEA. Jedním vražedným pohybem ji zhasla a odkráčela z jeviště... Víte, co znamená „quiet storm“? Tohle. Skutečnost, že lampička a gauč jsou v Cizích příbězích v podstatě hrající postavy, potvrdila i fotografie Honzíka Malíře, kde se lampička vyjímá v popředí a gauč ve středu jeviště – herečky jsou na stranách… (foto v galerii).
Co tím ti tvůrci, sakra, mysleli?
Málokterý scénografický prvek vyvolal tolik diskuzí jako použití obrazu Henriho Matisse „Tanec“. Slavný obraz je skutečně dominantou scény a mnoho z vás se mě na to ve foyer ptalo. Jedna stálá divačka byla z neschopnosti rozklíčovat vztah obrazu a hry tak zoufalá, že mi kvůli tomu volala o nedělním obědu. Svíčková mi nezaskočila – mám pro nutkavou touhu znát odpovědi pochopení. Autor „Tanec“ ve scénické poznámce výslovně nezmiňuje, ale vede k němu replika Lisy: „A tohle je ten Matisse, co visí nad postelí ve ‚Všude, kde jsem být neměla'?“ To by ale mohl být i jiný Matisse! Proč se Šimon s Petrou rozhodli, že v povídce Ruth, kterou si logicky přečíst nemůžeme, visí nad postelí zrovna „Tanec“? Stejně jako onu frustrovanou divačku, i vás zklamu: přímočarou odpověď nemám. Jen vzpomenu na svého pedagoga Jaroslava Vostrého, který mě při snaze rozpitvat jedno herecké gesto v jedné inscenaci zastavil a řekl, že ne všechno na jevišti musí něco jednoznačně znamenat. Něco může jen „působit“, „vyvolávat emoce“. Vztekal jsem se: člověk přece tíhne k jednoznačným odpovědím! Všichni bychom chtěli, aby všechno kolem nás něco znamenalo… Nebo ne? Pan Vostrý měl pravdu. Nejsme stroje, paleta naší duše je tak široká, tak proměnlivá, tak iracionální… Dialog „Tance“ s naší inscenací si každý interpretuje jinak. Důležité je, že dialogičnost scény a hry tepe, plyne, nezahnívá. Vstupte do trialogu!
Co tím ten autor, sakra, myslel?
Vysvětlení, proč jsme ve scéně použili obraz „Tance“, by mohlo být i daleko prozaičtější. Třeba to je celé naše pomsta autorovi za nerozluštitelnou hádanku, kterou nám dal v druhé půlce! A která nám opakovaně zavařovala hlavy. Mně zvlášť! Proč, sakra, autor chtěl, aby postava Lisy před čtením ukázky ze svého skandálního románu odrecitovala báseň „Ne až k lesu“ od americké básnířky Edny St. Vincent Millay? Proč to tam Margulies dal? Mně nějak nestačí to, že Millay byla bohémskou královnou Greenwich Village 20. let 20. století a dodnes je jednou z nejikoničtějších feministických amerických básnířek té doby. Proč zrovna „Ne až k lesu“? A jako bumerang se mi vrací Matisse… Musím se smířit, že jednoznačná odpověď není. Ale teorií mám spoustu – jaká je ta vaše? (Citovanou část básně najdete v galerii.)
