100. repríza Příběhu ze zoo
Nakonec se to podařilo! Právě jsme podepsali smlouvu k prodloužení autorských práv k Příběhu ze zoo. Ještě aby ne, když jsme nedávno oslavili 100. reprízu! Ale byly to nervy. Zase…
Obvykle nezažívám se zajištěním práv takové průtahy a napínání, ale u nejvýznamnější aktovky (=drama o jednom dějství) 20. století – Příběhu ze zoo – bylo všechno jinak... Mezi divadelníky se šuškalo, že po Albeeho smrti (2016) je proces získání práv k jeho hrám náročnější. Naše premiéry jsme plánovali na 22. a 23. října 2022, takže jsem o právech začal raději jednat už v květnu 2021. Ještě na začátku roku 2022 jsem trnul hrůzou, jestli nám dědici práv slovutného amerického dramatika Edwarda Albeeho dají zelenou. Smlouvu jsme podepsali až v květnu. Ano, počítáte dobře – mezi oficiální žádostí a podepsáním smlouvy uběhlo 12 měsíců.
Celý proces zkomplikovalo něco, co se nám naštěstí vyplatilo zpětně během zkoušení: zbrusu nový překlad. První český překlad (Wandy Zámecké) vznikl krátce po světové premiéře hry v 60. letech a je známý pod názvem Stalo se v zoo. Tak jako mnoho jiných překladů i tento zestárnul a my chtěli stále brutálně aktuální příběh o touze si porozumět ve světě, kde si nikdo rozumět snad ani nechce, obléknout do současného jazykového hávu. Poprosil jsem o to předního českého překladatele – nejen dramatu (od jeho první spolupráce s Ungeltem – Šest tanečních hodin v šesti týdnech v roce 2006 – pro nás přeložil dalších 15 her), ale také románů (nebude to dlouho trvat a dokončí překlad celého díla Vladimíra Nabokova) – Pavla Dominika. Jeho renomé (mimo jiné je držitelem Státní ceny za překlad) je tak velké, že každý zahraniční dědic práv by měl zaplesat, když se do překladu pustí právě on.
Pavlovo CV dědicové sice ocenili, ale i tak si ho chtěli pohlídat. Vynutili si proto tzv. reverzní překlad. Pod ním si představte tabulku, v jejímž prvním sloupku je originální replika, v druhém překladatelův překlad do češtiny, ve třetím doslovný anglický překlad překladatelova českého překladu a ve čtvrtém anglické vysvětlení překladatele, proč repliku přeložil tak, jak přeložil… Obdivuji Pavla, že nám to nehodil na hlavu. A zároveň jsem za to rád – díky němu máme nejen my, ale i příští generace v ruce opravdu důsledný, hluboce promyšlený překlad zásadní světové hry zásadního světového dramatika (ve starším překladu je vinou dobových omezení řada nepřesností).
Ať už jste překladatel, režisér, dramaturg nebo herec, s tímto klenotem se prostě chcete popasovat, nehledě na požadavky dědiců. A tak jsme se popasovali i se všemi dalšími nástrahami. Nejdříve dědicové schválili překlad, pak divadlo, pak režiséra, pak obsazení a pak scénu i kostýmy. A pak nás ještě zaskočili finančními požadavky… Inu, teď už vám těch 12 měsíců nepřijde tak dlouhých, že?
Režiséra Jirku Pokorného k mé obrovské radosti navrhnul David Švehlík, kterému jsme Příběh ze zoo našli „na tělo“. David Jirku znal ze svého angažmá v Divadle Na zábradlí. Jirka tam měl velmi významnou éru, z níž si nejvíce vzpomínám na jeho režie Čechovova Platonova a Bergmanovy Sarabandy. Pro mě však Jirka vždycky byl a vždycky bude spojen s jeho krátkou, ale o to významnější érou v brněnském Hadivadle. Šéfoval tam mezi lety 2001 a 2004 a já coby začínající studentík herectví na JAMU chodil na jeho inscenace opakovaně. Pomáhaly mi nahlédnout, čeho všeho je současné divadlo schopné, zvláště pak čeho je schopné současné drama. To je v kontextu mého působení v Ungeltu zvlášť podstatné, neboť se také téměř výhradně zaměřujeme na současné drama. Ovlivnily mě především jeho režie Ravenhillovy coolness hry Faust (Faust je mrtvý), Mayenburgovy tragédie Tvář v ohni a Widmerovy hry Top Dogs. Mimochodem: ve Faustovi mi tehdy absolutně vyrazil dech neznámý Pavel Liška, jehož křehký rozháraný gay Pete patří k tomu nejlepšímu, co jsem od něj na jevišti kdy viděl.
Jirka si pro Příběh ze zoo zvolil svou stálou spolupracovnici, přední českou divadelní výtvarnici i učitelku DAMU, Janu Hauskrechtovou. Museli spolu promyslet koncepci v předstihu, aby Jana mohla navrhnout scénu i kostýmy a vše zpracovat v reprezentativní podobě – potřebovali jsme, aby dědicům spadla brada. Jirka se naštěstí hře rozhodl vzdát hold „čistým přečtením“. Nechtěl žádné vnější efekty, žádný posun, akcentoval jen slovo a herce. Jana pak k tomu navrhla scénu, na níž můžete vidět i historicky přesnou repliku laviček z newyorského Central Parku z 50. let, a kostýmy (na míru ušitý oblek Ondry Brouska odpovídá dobové středostavovské módě). Když mi Jana poslala PDF s prezentací, věděl jsem, že něco takového v Americe nemůžou neschválit. Schválili to, a šokující na tom je, že tak učinili obratem!
Jirka Albeeho dramatické zpovědi osamělé a zmučené individuality bytostně rozuměl. Nijak se netajil tím, že se s postavou Jerryho ztotožňuje, a tudíž se i k výsledné inscenaci – a finální katarzi – musel „probolet“. Toto ozdravné niterné pnutí vložil do DNA inscenace a na sté repríze 16. února 2026 to bylo stále cítit... A řeknu vám: u tak náročné filozofické hry je velký úspěch, že jsme odehráli tolik repríz. Zásluhu na tom má nejen prožitek, který do inscenace vložil režisér, ale především herci – David Švehlík a Ondra Brousek. Jejich vyrovnanost i sehranost je ohromující.
Je pravda, že je textově mnohem obsáhlejší role Davida (Jerryho monolog o psovi patří k nejvelkolepějším a nejdelším monologům v dějinách moderního dramatu), ale přesto: málokoho napadne, že Ondra Davidovi sekunduje. I jen kvůli nim stojí za to vidět tuhle inscenaci opakovaně. Zvídavým divákům doporučuji následující postup: poprvé inscenaci zhlédněte jen tak, jak jste zvyklí. Podruhé se zaměřte na linku hybatele děje Davida Švehlíka. Potřetí se soustřeďte na responsivní linku Ondry Brouska (nespouštějte ho z očí především v momentech, kdy „nemluví“). Od čtvrté reprízy to pak variujte dle tří předchozích zážitků. Odhalíte velké divy! Ať už v nuancích, jakými David stínuje Jerryho (mou oblíbenou repliku hry „Jestli si dokážeme takhle nerozumět, proč jsme v tom případě vůbec vynalezli slovo láska?“ oduševňuje tak, jak to umí jen on), anebo v mimice, jakou Ondra reaguje na Jerryho ataky na Peterovu komfortní zónu (zbožňuju jeho nevyslovenou reakci na Davidovo konstatování o pornografických kartách: „V dětství se ty karty používají jako náhražka skutečnýho prožitku, kdežto když jste starší, používáte skutečnej prožitek jako náhražku fantazie.“).
Ale ještě se musím vrátit k autorským právům – zatím jsem vám odvyprávěl jen první díl tohoto martyria. A teď druhý: práva nám měla končit 30. září 2026 a já po výše popsaných zkušenostech radši začal jednat o dalším prodloužení už 5. září 2025. Chtěl jsem únorovou stou reprízu oslavit příslibem další stovky! Myslel jsem si, že prodloužení bude jen formalita, ale smlouvu jsme podepsali až v těchto dnech. Tentokrát po nás sice nic speciálního nechtěli, ale místo obřích požadavků jen mlčeli a svůj čas věnovali jiným aktivitám (je pravda, že Albee se hraje napříč celým světem). Ale to je fuk: hlavně, že vám můžu oficiálně slíbit, že Příběh ze zoo budeme mít na repertoáru až do roku 2028. Radost z toho mám nejen kvůli vám, našim běžným divákům, ale také kvůli školám.
Příběh ze zoo se totiž od premiéry v roce 2022 stal nejoblíbenějším titulem pro zájezdy středních škol, kterým nabízíme množstevní slevu a bonus v podobě dramaturgického úvodu. V něm se snažím skupinu zhruba tří desítek středoškoláků nadchnout pro drama, autora i pro divadlo jako takové. Pro žádnou jinou inscenaci jsem nedělal tolik dramaturgických úvodů jako pro Příběh ze zoo! Nedivím se, že školy tuto hru milují. Nejen proto, že Albee patří do kánonu světové dramatické literatury, ale také proto, že se mu už v 50. letech podařilo vystihnout, jak moderní život ve velkoměstě vede k epidemii osamělosti a neschopnosti rozumět si (a to ještě lidstvo nečelilo dopadům internetové a smartphonové revoluce…).
Dramaturgické úvody jsou jednou z mých nejoblíbenějších činností mimo zkoušení. Přinášejí mi silné chvíle naplnění. Nesmazatelným písmem se do mě kupříkladu zapsalo dojemné gesto studentů Střední uměleckoprůmyslové školy Uherské Hradiště. Ti mi po své milé pedagožce poslali obálku napěchovanou dopisy, které reflektovaly jejich zážitky z představení… V době, kdy se veřejným prostorem šíří šokující narativ, že kultura je něco zbytného a nepotřebného, mě tyto dopisy uklidňují. Mám je proto vždy na dostupném místě v šuplíku svého pracovního stolu. Jedna citace za všechny: „Myslím, že se díky tomuhle eye-opening zážitku začnu víc zajímat o drama celkově.“
Love it!
Celý proces zkomplikovalo něco, co se nám naštěstí vyplatilo zpětně během zkoušení: zbrusu nový překlad. První český překlad (Wandy Zámecké) vznikl krátce po světové premiéře hry v 60. letech a je známý pod názvem Stalo se v zoo. Tak jako mnoho jiných překladů i tento zestárnul a my chtěli stále brutálně aktuální příběh o touze si porozumět ve světě, kde si nikdo rozumět snad ani nechce, obléknout do současného jazykového hávu. Poprosil jsem o to předního českého překladatele – nejen dramatu (od jeho první spolupráce s Ungeltem – Šest tanečních hodin v šesti týdnech v roce 2006 – pro nás přeložil dalších 15 her), ale také románů (nebude to dlouho trvat a dokončí překlad celého díla Vladimíra Nabokova) – Pavla Dominika. Jeho renomé (mimo jiné je držitelem Státní ceny za překlad) je tak velké, že každý zahraniční dědic práv by měl zaplesat, když se do překladu pustí právě on.
Pavlovo CV dědicové sice ocenili, ale i tak si ho chtěli pohlídat. Vynutili si proto tzv. reverzní překlad. Pod ním si představte tabulku, v jejímž prvním sloupku je originální replika, v druhém překladatelův překlad do češtiny, ve třetím doslovný anglický překlad překladatelova českého překladu a ve čtvrtém anglické vysvětlení překladatele, proč repliku přeložil tak, jak přeložil… Obdivuji Pavla, že nám to nehodil na hlavu. A zároveň jsem za to rád – díky němu máme nejen my, ale i příští generace v ruce opravdu důsledný, hluboce promyšlený překlad zásadní světové hry zásadního světového dramatika (ve starším překladu je vinou dobových omezení řada nepřesností).
Ať už jste překladatel, režisér, dramaturg nebo herec, s tímto klenotem se prostě chcete popasovat, nehledě na požadavky dědiců. A tak jsme se popasovali i se všemi dalšími nástrahami. Nejdříve dědicové schválili překlad, pak divadlo, pak režiséra, pak obsazení a pak scénu i kostýmy. A pak nás ještě zaskočili finančními požadavky… Inu, teď už vám těch 12 měsíců nepřijde tak dlouhých, že?
Režiséra Jirku Pokorného k mé obrovské radosti navrhnul David Švehlík, kterému jsme Příběh ze zoo našli „na tělo“. David Jirku znal ze svého angažmá v Divadle Na zábradlí. Jirka tam měl velmi významnou éru, z níž si nejvíce vzpomínám na jeho režie Čechovova Platonova a Bergmanovy Sarabandy. Pro mě však Jirka vždycky byl a vždycky bude spojen s jeho krátkou, ale o to významnější érou v brněnském Hadivadle. Šéfoval tam mezi lety 2001 a 2004 a já coby začínající studentík herectví na JAMU chodil na jeho inscenace opakovaně. Pomáhaly mi nahlédnout, čeho všeho je současné divadlo schopné, zvláště pak čeho je schopné současné drama. To je v kontextu mého působení v Ungeltu zvlášť podstatné, neboť se také téměř výhradně zaměřujeme na současné drama. Ovlivnily mě především jeho režie Ravenhillovy coolness hry Faust (Faust je mrtvý), Mayenburgovy tragédie Tvář v ohni a Widmerovy hry Top Dogs. Mimochodem: ve Faustovi mi tehdy absolutně vyrazil dech neznámý Pavel Liška, jehož křehký rozháraný gay Pete patří k tomu nejlepšímu, co jsem od něj na jevišti kdy viděl.
Jirka si pro Příběh ze zoo zvolil svou stálou spolupracovnici, přední českou divadelní výtvarnici i učitelku DAMU, Janu Hauskrechtovou. Museli spolu promyslet koncepci v předstihu, aby Jana mohla navrhnout scénu i kostýmy a vše zpracovat v reprezentativní podobě – potřebovali jsme, aby dědicům spadla brada. Jirka se naštěstí hře rozhodl vzdát hold „čistým přečtením“. Nechtěl žádné vnější efekty, žádný posun, akcentoval jen slovo a herce. Jana pak k tomu navrhla scénu, na níž můžete vidět i historicky přesnou repliku laviček z newyorského Central Parku z 50. let, a kostýmy (na míru ušitý oblek Ondry Brouska odpovídá dobové středostavovské módě). Když mi Jana poslala PDF s prezentací, věděl jsem, že něco takového v Americe nemůžou neschválit. Schválili to, a šokující na tom je, že tak učinili obratem!
Jirka Albeeho dramatické zpovědi osamělé a zmučené individuality bytostně rozuměl. Nijak se netajil tím, že se s postavou Jerryho ztotožňuje, a tudíž se i k výsledné inscenaci – a finální katarzi – musel „probolet“. Toto ozdravné niterné pnutí vložil do DNA inscenace a na sté repríze 16. února 2026 to bylo stále cítit... A řeknu vám: u tak náročné filozofické hry je velký úspěch, že jsme odehráli tolik repríz. Zásluhu na tom má nejen prožitek, který do inscenace vložil režisér, ale především herci – David Švehlík a Ondra Brousek. Jejich vyrovnanost i sehranost je ohromující.
Je pravda, že je textově mnohem obsáhlejší role Davida (Jerryho monolog o psovi patří k nejvelkolepějším a nejdelším monologům v dějinách moderního dramatu), ale přesto: málokoho napadne, že Ondra Davidovi sekunduje. I jen kvůli nim stojí za to vidět tuhle inscenaci opakovaně. Zvídavým divákům doporučuji následující postup: poprvé inscenaci zhlédněte jen tak, jak jste zvyklí. Podruhé se zaměřte na linku hybatele děje Davida Švehlíka. Potřetí se soustřeďte na responsivní linku Ondry Brouska (nespouštějte ho z očí především v momentech, kdy „nemluví“). Od čtvrté reprízy to pak variujte dle tří předchozích zážitků. Odhalíte velké divy! Ať už v nuancích, jakými David stínuje Jerryho (mou oblíbenou repliku hry „Jestli si dokážeme takhle nerozumět, proč jsme v tom případě vůbec vynalezli slovo láska?“ oduševňuje tak, jak to umí jen on), anebo v mimice, jakou Ondra reaguje na Jerryho ataky na Peterovu komfortní zónu (zbožňuju jeho nevyslovenou reakci na Davidovo konstatování o pornografických kartách: „V dětství se ty karty používají jako náhražka skutečnýho prožitku, kdežto když jste starší, používáte skutečnej prožitek jako náhražku fantazie.“).
Ale ještě se musím vrátit k autorským právům – zatím jsem vám odvyprávěl jen první díl tohoto martyria. A teď druhý: práva nám měla končit 30. září 2026 a já po výše popsaných zkušenostech radši začal jednat o dalším prodloužení už 5. září 2025. Chtěl jsem únorovou stou reprízu oslavit příslibem další stovky! Myslel jsem si, že prodloužení bude jen formalita, ale smlouvu jsme podepsali až v těchto dnech. Tentokrát po nás sice nic speciálního nechtěli, ale místo obřích požadavků jen mlčeli a svůj čas věnovali jiným aktivitám (je pravda, že Albee se hraje napříč celým světem). Ale to je fuk: hlavně, že vám můžu oficiálně slíbit, že Příběh ze zoo budeme mít na repertoáru až do roku 2028. Radost z toho mám nejen kvůli vám, našim běžným divákům, ale také kvůli školám.
Příběh ze zoo se totiž od premiéry v roce 2022 stal nejoblíbenějším titulem pro zájezdy středních škol, kterým nabízíme množstevní slevu a bonus v podobě dramaturgického úvodu. V něm se snažím skupinu zhruba tří desítek středoškoláků nadchnout pro drama, autora i pro divadlo jako takové. Pro žádnou jinou inscenaci jsem nedělal tolik dramaturgických úvodů jako pro Příběh ze zoo! Nedivím se, že školy tuto hru milují. Nejen proto, že Albee patří do kánonu světové dramatické literatury, ale také proto, že se mu už v 50. letech podařilo vystihnout, jak moderní život ve velkoměstě vede k epidemii osamělosti a neschopnosti rozumět si (a to ještě lidstvo nečelilo dopadům internetové a smartphonové revoluce…).
Dramaturgické úvody jsou jednou z mých nejoblíbenějších činností mimo zkoušení. Přinášejí mi silné chvíle naplnění. Nesmazatelným písmem se do mě kupříkladu zapsalo dojemné gesto studentů Střední uměleckoprůmyslové školy Uherské Hradiště. Ti mi po své milé pedagožce poslali obálku napěchovanou dopisy, které reflektovaly jejich zážitky z představení… V době, kdy se veřejným prostorem šíří šokující narativ, že kultura je něco zbytného a nepotřebného, mě tyto dopisy uklidňují. Mám je proto vždy na dostupném místě v šuplíku svého pracovního stolu. Jedna citace za všechny: „Myslím, že se díky tomuhle eye-opening zážitku začnu víc zajímat o drama celkově.“
Love it!
