Lucie Štěpánková - ochutnávka z připravovaného "Zákulisníku"
LUCIE ŠTĚPÁNKOVÁ pochází ze Vsetína, kde se narodila roku 1981. Během studia ostravské konzervatoře hostovala v Divadelní společnosti Petra Bezruče, v Národním divadle Moravskoslezském a ve Východočeském divadle Pardubice. Po maturitě přijala nabídku z Pardubic, kde se stala přední členkou souboru a během ...
LUCIE ŠTĚPÁNKOVÁ pochází ze Vsetína, kde se narodila roku 1981. Během studia ostravské konzervatoře hostovala v Divadelní společnosti Petra Bezruče, v Národním divadle Moravskoslezském a ve Východočeském divadle Pardubice. Po maturitě přijala nabídku z Pardubic, kde se stala přední členkou souboru a během šesti sezón tam vytvořila mnoho hlavních rolí. Za roli Sety v Měsíčním běsu získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu České divadlo 2002/2003. Když v roce 2007 přecházela do Divadla na Vinohradech, stala se ještě absolutní vítězkou ankety televizního pořadu Divadlo žije o nejoblíbenější regionální herečku. Nejprestižnější ocenění však přišlo o tři roky později. V roce 2009 získala cenu Thálie pro činoherce do 33 let. Členkou souboru Divadla na Vinohradech je dodnes, ačkoli před čtyřmi roky odešla na mateřskou dovolenou. Vidět jste ji mohli také na televizní obrazovce – především v nekonečném seriálu Ulice, Cesty domů a Vyprávěj. V divadle Ungelt hraje úspěšnou inscenaci Vzpomínky zůstanou a v současné době pod režijním vedením Jiřího Svobody zkouší hlavní a mimořádně náročnou roli v inscenaci jihoamerického dramatika Ariela Dorfmana Smrt a dívka.
Jak ovlivnilo mateřství tvou hereckou práci?
Vždycky jsem měla pocit, že na divadle stojí svět. Teď už vím, že nestojí a herectví se pro mě stalo mnohem víc únikem. Jsem totiž čtyři roky doma a někdy mi to už opravdu lezlo na palici. V divadle tak utíkám jen do svého světa, kam nemůžou ani mé děti.
Máš nějaký svůj osobní postup, metodiku při práci na roli?
Nic zvláštního. Čtu si text pořád dokola, přemýšlím nad situacemi a představuju si, jak by má postava mohla v dané chvíli jednat.
Která role byla zlomová v tvém hereckém zrání?
Vlastně byly dvě. První byla Ondina v Pardubicích, kde mne režíroval Marián Pecko. Mou figuru postavil úplně jinak než jako Rusalku, která je snová, běhá bosa a má rozčepýřené vlasy. A v tom byl zásadní zlom. Začala jsem vnímat, že se můžu k figurám stavět úplně jinak. A druhá zlomová role byla Jiráskova Vojnarka. Do té doby jsem hrála víceméně naivky, naštěstí různě barevné, ale pořád naivky a Vojnarka mi nabídla rozměr, který jsem nikdy předtím nepoznala.
Co se stalo potom, když jsi dostala Thalii? Jak se to promítlo do tvé práce?
Měla jsem radost. Ale zásadní zlom v mé kariéře se nekonal.
Projevilo se to aspoň na pracovních nabídkách?
V tomhle jsem vždycky měla štěstí – třeba i v tom, jak si mě všiml Milan Hein. Nabídky se vždycky tak nějak vynořily, že jsem vůbec nemusela přemýšlet nad tím, jestli mám nebo nemám práci. Hlavně v divadelním světě. Po Thálii žádný zlom nenastal, měla jsem prostě štěstí.
Tehdy jsi už byla v angažmá v Divadle na Vinohradech. Jak ses cítila tam?
Hezky! Potkala jsem se tam s lidmi, na které člověk koukal v televizi a já se tak musela oprostit od toho, že k nim cítím úctu. To mi dělalo kvůli mé povaze problém – bylo pro mne těžké vedle nich začít fungovat a nebýt svázaná. Ale moc hezky mě přijali, čímž mi to usnadnili. Bylo mi tam moc dobře. A vlastně pořád je. Jsem tam totiž stále v angažmá, ačkoli jsem tam dlouho kvůli mateřství nezkoušela. Ale vzpomíná se mi na Vinohrady dobře, po Pardubicích to pro mne byl další „domov“.
A co ty a Ungelt? Pamatuješ si na svůj pocit, když jsi sem poprvé vstoupila?
Když jsem studovala na konzervatoři, napsala jsem si seznam divadel, ve kterých bych chtěla hrát – mám ho dodneška schovaný – a udělala si u dvou nebo tří divadel srdíčko. A bylo to zrovna i u Ungeltu. Dělaly se zde vždy výjimečné inscenace. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tady budu opravdu zkoušet...
Tvá první „Ungelťácká“ inscenace byla Vzpomínky zůstanou, které mají přes 100 repríz a stále se hrají.
Ano, ale během repríz jsem otěhotněla a střídám se proto s Janou Strykovou. Se Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem jsme si vyloženě sedli. Hrozně rádi se potkáváme a díky tomu (a možná i díky mému mateřství nebo díky tomu, že to hrajeme tak dlouho) se v představení objevují úplně nové barvy, nové variace. A to mě strašně baví.
Drama Smrt a dívka, které teď zkoušíš je nesmírně náročný text a tvá role je psychicky velmi obtížná. Jaký byl tvůj první pocit, když jsi hru přečetla?
Zasáhlo mě to. Nikdy jsem podobnou roli nehrála. Je to obrovská výzva a strašně se těším, že budu při zkoušení zkoumat, kde až jsou hranice jednání mé postavy. Na druhou stranu cítím velký respekt. Je to opravdu strašně těžký... Ale určitě převládá radost.
Zpovídal Pavel Ondruch
Jak ovlivnilo mateřství tvou hereckou práci?
Vždycky jsem měla pocit, že na divadle stojí svět. Teď už vím, že nestojí a herectví se pro mě stalo mnohem víc únikem. Jsem totiž čtyři roky doma a někdy mi to už opravdu lezlo na palici. V divadle tak utíkám jen do svého světa, kam nemůžou ani mé děti.
Máš nějaký svůj osobní postup, metodiku při práci na roli?
Nic zvláštního. Čtu si text pořád dokola, přemýšlím nad situacemi a představuju si, jak by má postava mohla v dané chvíli jednat.
Která role byla zlomová v tvém hereckém zrání?
Vlastně byly dvě. První byla Ondina v Pardubicích, kde mne režíroval Marián Pecko. Mou figuru postavil úplně jinak než jako Rusalku, která je snová, běhá bosa a má rozčepýřené vlasy. A v tom byl zásadní zlom. Začala jsem vnímat, že se můžu k figurám stavět úplně jinak. A druhá zlomová role byla Jiráskova Vojnarka. Do té doby jsem hrála víceméně naivky, naštěstí různě barevné, ale pořád naivky a Vojnarka mi nabídla rozměr, který jsem nikdy předtím nepoznala.
Co se stalo potom, když jsi dostala Thalii? Jak se to promítlo do tvé práce?
Měla jsem radost. Ale zásadní zlom v mé kariéře se nekonal.
Projevilo se to aspoň na pracovních nabídkách?
V tomhle jsem vždycky měla štěstí – třeba i v tom, jak si mě všiml Milan Hein. Nabídky se vždycky tak nějak vynořily, že jsem vůbec nemusela přemýšlet nad tím, jestli mám nebo nemám práci. Hlavně v divadelním světě. Po Thálii žádný zlom nenastal, měla jsem prostě štěstí.
Tehdy jsi už byla v angažmá v Divadle na Vinohradech. Jak ses cítila tam?
Hezky! Potkala jsem se tam s lidmi, na které člověk koukal v televizi a já se tak musela oprostit od toho, že k nim cítím úctu. To mi dělalo kvůli mé povaze problém – bylo pro mne těžké vedle nich začít fungovat a nebýt svázaná. Ale moc hezky mě přijali, čímž mi to usnadnili. Bylo mi tam moc dobře. A vlastně pořád je. Jsem tam totiž stále v angažmá, ačkoli jsem tam dlouho kvůli mateřství nezkoušela. Ale vzpomíná se mi na Vinohrady dobře, po Pardubicích to pro mne byl další „domov“.
A co ty a Ungelt? Pamatuješ si na svůj pocit, když jsi sem poprvé vstoupila?
Když jsem studovala na konzervatoři, napsala jsem si seznam divadel, ve kterých bych chtěla hrát – mám ho dodneška schovaný – a udělala si u dvou nebo tří divadel srdíčko. A bylo to zrovna i u Ungeltu. Dělaly se zde vždy výjimečné inscenace. Ale nikdy by mě nenapadlo, že tady budu opravdu zkoušet...
Tvá první „Ungelťácká“ inscenace byla Vzpomínky zůstanou, které mají přes 100 repríz a stále se hrají.
Ano, ale během repríz jsem otěhotněla a střídám se proto s Janou Strykovou. Se Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem jsme si vyloženě sedli. Hrozně rádi se potkáváme a díky tomu (a možná i díky mému mateřství nebo díky tomu, že to hrajeme tak dlouho) se v představení objevují úplně nové barvy, nové variace. A to mě strašně baví.
Drama Smrt a dívka, které teď zkoušíš je nesmírně náročný text a tvá role je psychicky velmi obtížná. Jaký byl tvůj první pocit, když jsi hru přečetla?
Zasáhlo mě to. Nikdy jsem podobnou roli nehrála. Je to obrovská výzva a strašně se těším, že budu při zkoušení zkoumat, kde až jsou hranice jednání mé postavy. Na druhou stranu cítím velký respekt. Je to opravdu strašně těžký... Ale určitě převládá radost.
Zpovídal Pavel Ondruch
