100. repríza Houslí
Tragikomedie Housle měla 17. října 2023 stou reprízu. Od premiéry 17. prosince 2019 patří k našim největším hitům. Už během generálkového týdne jsem tušil, že stovku pokoříme brzy (nebýt covidu, bylo by to ještě dřív). Režisér a dramatik Ladislav Smoček totiž věděl, jak tři odlišné herecké osobnosti dovést k zábavné souhře.
Housle byly Smočkovou poslední režijní prací. Pomyslný režijní pultík, který v jeho životě dominoval, přestože si někdy přál opak, po premiéře definitivně vyměnil za psací stůl. I režii Houslí přijal jen s tím, že Ungelt po Činoherním klubu považuje za své „druhé domovské divadlo“ a že se po premiéře chce soustředit hlavně na plánovanou divadelní hru. Kombinace jeho režijního a literárně-dramatického citu (špičkových výsledků dosáhl v obou profesích) pomohla z juvenilního textu Dana McCormicka udělat napínavou a zároveň vtipnou inscenaci, která je v konečném důsledku velkou oslavou mnohosti hereckých přístupů.
Každý ze třech obsazených herců pracoval jinak. Na jedné straně dokonale připravený Jiří Langmajer, který s řemeslnou bravurou potřeboval osahat každou nejasnost, na druhé spontánně hravý a nevyzpytatelný Pavel Liška, a na třetí režisérovi naprosto oddaný, do textu vnořený Milan Hein. Ale nejde jen o zkoušení. Každý z nich i následně „hraje“ jinak.
Na sté repríze jsem s rozkoší zkoumal vnitřní dynamiku těchto extrémních kontrastů, jejich dopad na inscenaci a proměny, kterými během sta repríz prošla. Například okamžik, v němž si Bobby (Jiří Langmajer) všimne, jak si Terry (Pavel Liška) strká tampony z dámské kabelky do uší a snaží se tak přijít na to, k čemu je tento záhadný špunt určen, ani posté neztratil nic ze svého kouzla. Nikdy nezapomenu na onu zkoušku, kdy poprvé Pavel Liška tímto fórkem překvapil. Konsternovaný obličej Jiřího Langmajera, potažmo Bobbyho, je nepopsatelný.
Na prvních reprízách se zdálo, že Bobby dá v tuto chvíli Terrymu „dělo“, kolem třicáté reprízy to vypadalo na facku, na sedmdesáté repríze Bobby Terryho málem přetrhnul vejpůl, a v úterý, na sté repríze, Bobby zarazil Terryho s pozvednutým obočím staršího bratra, který je na blázniviny toho mladšího už tak trochu zvyklý. Pokaždé jiné, pokaždé ale s dokonalým porozuměním situaci – pokaždé živé. To je výsostné umění Ladislava Smočka. Jeho pochopení textu (a schopnost toto pochopení předat) umožňuje hercům ve svých rolích skutečně svobodně žít. Smočkovy inscenace tak nikdy, ani po sto reprízách, nezkostnatí. Dýchají (viz také Pan Halpern a pan Johnson, který už překročil 300 repríz).
Jiří Langmajer, Pavel Liška a Milan Hein jsou po těch letech stále z jiné planety, ale když se tyto planety dostanou na stejnou trajektorii, chytře režijně vytyčenou, tak BÁC – sledujete velký třesk, z něhož vzniká rozkvetlá galaxie. V takovém světě si pak užijete i to, když Pavel Liška tzv. „prosere“ výstup. Ano, skutečně na sté repríze nevstoupil na jeviště, kdy měl (nutno říct, že se to za ta léta stalo poprvé). Po představení jsem zjišťoval, jestli si někdo z diváků té „palmy“ (pauzy) všiml a ukázalo se, že ne. Milan s Jirkou Langmajerem na „palmě“ vypěstovali „chutné kokosy“ (verbálně rozvinuli úvahy o tom, proč se Terry zpozdil).
Do této kokosové galaxie za námi v úterý znovu vlétnul i Ladislav Smoček. Při děkovačce Milan oznámil nejen, že se jednalo o stou reprízu, ale také to, že je v sále i „žijící divadelní legenda“. Láďa vystoupil na jeviště Ungeltu, předal Milanovi čokoládové housle a vyslovil to, v co všichni věříme – v další stovku!
Stejné přání měl i autor hry Dan McCormick, který inscenaci zhlédnul v květnu na Letní scéně. Jeho dřívější plánovanou návštěvu zhatila covidová pandemie, a tak svou hru v české verzi měl šanci vidět až letos. A byl „exicted“. Asi jako diváci, kteří s námi jubilejní reprízu oslavili dlouhým „standing ovation“.
Pavel Ondruch
Každý ze třech obsazených herců pracoval jinak. Na jedné straně dokonale připravený Jiří Langmajer, který s řemeslnou bravurou potřeboval osahat každou nejasnost, na druhé spontánně hravý a nevyzpytatelný Pavel Liška, a na třetí režisérovi naprosto oddaný, do textu vnořený Milan Hein. Ale nejde jen o zkoušení. Každý z nich i následně „hraje“ jinak.
Na sté repríze jsem s rozkoší zkoumal vnitřní dynamiku těchto extrémních kontrastů, jejich dopad na inscenaci a proměny, kterými během sta repríz prošla. Například okamžik, v němž si Bobby (Jiří Langmajer) všimne, jak si Terry (Pavel Liška) strká tampony z dámské kabelky do uší a snaží se tak přijít na to, k čemu je tento záhadný špunt určen, ani posté neztratil nic ze svého kouzla. Nikdy nezapomenu na onu zkoušku, kdy poprvé Pavel Liška tímto fórkem překvapil. Konsternovaný obličej Jiřího Langmajera, potažmo Bobbyho, je nepopsatelný.
Na prvních reprízách se zdálo, že Bobby dá v tuto chvíli Terrymu „dělo“, kolem třicáté reprízy to vypadalo na facku, na sedmdesáté repríze Bobby Terryho málem přetrhnul vejpůl, a v úterý, na sté repríze, Bobby zarazil Terryho s pozvednutým obočím staršího bratra, který je na blázniviny toho mladšího už tak trochu zvyklý. Pokaždé jiné, pokaždé ale s dokonalým porozuměním situaci – pokaždé živé. To je výsostné umění Ladislava Smočka. Jeho pochopení textu (a schopnost toto pochopení předat) umožňuje hercům ve svých rolích skutečně svobodně žít. Smočkovy inscenace tak nikdy, ani po sto reprízách, nezkostnatí. Dýchají (viz také Pan Halpern a pan Johnson, který už překročil 300 repríz).
Jiří Langmajer, Pavel Liška a Milan Hein jsou po těch letech stále z jiné planety, ale když se tyto planety dostanou na stejnou trajektorii, chytře režijně vytyčenou, tak BÁC – sledujete velký třesk, z něhož vzniká rozkvetlá galaxie. V takovém světě si pak užijete i to, když Pavel Liška tzv. „prosere“ výstup. Ano, skutečně na sté repríze nevstoupil na jeviště, kdy měl (nutno říct, že se to za ta léta stalo poprvé). Po představení jsem zjišťoval, jestli si někdo z diváků té „palmy“ (pauzy) všiml a ukázalo se, že ne. Milan s Jirkou Langmajerem na „palmě“ vypěstovali „chutné kokosy“ (verbálně rozvinuli úvahy o tom, proč se Terry zpozdil).
Do této kokosové galaxie za námi v úterý znovu vlétnul i Ladislav Smoček. Při děkovačce Milan oznámil nejen, že se jednalo o stou reprízu, ale také to, že je v sále i „žijící divadelní legenda“. Láďa vystoupil na jeviště Ungeltu, předal Milanovi čokoládové housle a vyslovil to, v co všichni věříme – v další stovku!
Stejné přání měl i autor hry Dan McCormick, který inscenaci zhlédnul v květnu na Letní scéně. Jeho dřívější plánovanou návštěvu zhatila covidová pandemie, a tak svou hru v české verzi měl šanci vidět až letos. A byl „exicted“. Asi jako diváci, kteří s námi jubilejní reprízu oslavili dlouhým „standing ovation“.
Pavel Ondruch
