Zázračná Skořápka měla 200. reprízu
Po Deštivých dnech (2012) a Panu Halpernovi a panu Johnsonovi (2014) je Skořápka (2016) třetí nejstarší inscenací na repertoáru Ungeltu. 26. listopadu Alena Mihulová a Petra Nesvačilová odehrály 200. reprízu. Vzhledem k dobrodružným okolnostem jejího zrodu to považuji za zázrak!
V březnu a dubnu 2016 bylo původně v plánu úplně jiné zkoušení. S Hanou Maciuchovou jsme chystali premiéru 4000 dnů. Její zdravotní komplikace ale na začátku roku 2016 dubnovou premiéru ohrozily. A protože se – věrna svým profesionálním návykům – chtěla zkoušení věnovat naplno, nikoli v rekonvalescenci, příprava 4000 dnů se posunula o celý rok (premiéra se uskutečnila 4. února 2017; inscenace je k vidění ve videotéce Dramox). Všichni jsme Haniny důvody chápali, avšak v dramaturgickém plánu najednou zela propast velikosti Maciuchy.
Tehdy ještě ne-emeritní principál Milan Hein byl postaven před dilema, jak tuto propast zasypat. Rozproudil proto debatu s jistým mladinkým, a ještě ne moc zkušeným divadelníkem, který měl 4000 dnů režírovat. S tímto chlapcem, jmenoval se Pavel Ondruch (mrk mrk), začal spolupracovat po jeho absolutoriu DAMU (pro Ungelt psal nejdřív divadelní programy). Ondruch od roku 2010 tříbil své schopnosti hlavně v Těšínském divadle v Českém Těšíně a odvážný Milan se mu rozhodl dát coby režisérovi důvěru v roce 2013. Povolal ho k autorskému muzikálu pro Letní scénu Touha jménem Einodis.
Muzikál se asi povedl, protože dodnes, i skoro deset let od derniéry, patří jeho záznam k nejpřehrávanějším kusům Dramoxu. Ondruch, inu dobře, je čas doznat, že se jedná o mě, takže nikoli Ondruch, ale já jsem se od té doby na Ungelt víc a víc dramaturgicky i režijně napojoval, až jsem se stal uměleckým ředitelem. Tedy… když se k tomu teď vracím, působí to také zázračně.
Skořápka pochází z tohoto prehistorického období. V den její 200. reprízy se mi všechny vzpomínky vracely, a já si nikdy nepřipadal starší. Uvědomil jsem si, že před ní jsem se v Ungeltu učil na Kurtizáně (2014) a Království boží na zemi (2015). A po ní jsem završil svou juvenilní režijní éru zmíněnými a přelomovými 4000 dny.
Ale zpátky k debatám s Milanem, které se rozhořely po onemocnění Hanky. Shodou okolností to nebylo tak dávno po tom, co jsem na festivalu v Českém Těšíně viděl inscenaci Wydmuszka z płockého Teatru Dramatyczny im. Jerzego Szaniawskiego. Seděl jsem na baloně daleko od jeviště, na kraji zadní řady, přeběhl jsem tam na poslední chvíli ze zkoušky. Když se zhasínalo a já se uveleboval v sedačce, myšlenky mi ještě poletovaly jinde. Avšak po úvodní scéně se střelhbitě zkoncentrovaly.
V Těšíně jsem už nějakou dobu pracoval, a to i s polskými herci, takže jazyková bariéra mě netrápila, rozuměl jsem výborně. Kulisy se sice tyčily do masivních výšin, avšak vnitřní dynamika hry byla striktně komorní, až vypjatě intimní. Po skončení jsem si autora i název hry poznamenal na vlakovou jízdenku směr Praha. Co když tam bude nějaký principál akutně hledat text pro náhradní premiéru?
Milanovi jsem Wydmuszku popsal, on zajásal a ještě ten den jsme nadhodili obsazení Haliny. O Aleně Mihulové, Milanově sousedce z Nového Světa, jsme spolu už několikrát mluvili a zakřiknutá knihovnice vypadala jako role, kterou nemůže hrát nikdo jiný. Detailně si pamatuju pocit, který následoval potom, co Alenka s rolí souhlasila. Byla to přesně ta milisekunda, v níž se vám při bungee jumpingu odlepí obě nohy od hrany mostu a vy ve vzduchoprázdnu pochopíte, že není cesty zpět.
Z mostu jsme hupsnuli na začátku února. Premiéra se děsivě tyčila v programu na konci dubna...
Obsazení jsme doladili rychle. Petra Nesvačilová, která do Ungeltu vstoupila o rok dřív v tragikomedii Mezi úterým a pátkem, na roli Roxany bez zbytečných průtahů kývla. S Alenkou se potkali v České televizi a na první pohled si „sedly“. První pohled je nezklamal.
Odvažuji se hádat, že se pro obě herečky Skořápka stala zásadní inscenací kariér. Pro Alenku, kterou jsem miloval už od filmu Kráva, to byl po delší době comeback na divadelní jeviště. Jen těžko si dokážu představit lepší návrat a jen těžko si dokážu představit lepší ungeltí debut (protože Halina byla první Alenčina role v Ungeltu). Petřina kariéra se teprve úžasnou rychlostí rozjížděla, a přestože už z filmu Pusinky (2007) nebylo pochyb o jejím komediálním talentu, Skořápku vnímám jako jeden z prvních projektů, který její komediální potenciál rozvinul naplno.
Měli jsme úžasné herečky, úžasnou hru, ale neměli jsme v rukou originální text, natož překlad! Okamžitě jsem zavolal do Těšína kolegyni dramaturgyni a překladatelce Leně Pešák. S Lenou jsme se potkali, když jsem napsal a režíroval loutkovou inscenaci pro děti – Otesánka. Autobiografickou hororovou adaptaci klasické pohádky jsem napsal pro Loutkovou scénu Bajka (je součástí Těšínského divadla). Bajka všechny své inscenace hraje ve dvou jazykových verzích – česky a polsky. Lena mého Otesánka přeložila do polštiny pod názvem, a teď se podržte, dodnes je to mé oblíbené polské slovo: „Pasibrzuch“… A výborně se popasovala i se vskutku geniálními (ehm…) písňovými texty (např.: verše „Grg! Hříz! Prd! / Nikdy není dost, / bez žrádla mám zlost!“ přeložila „Bek! Puk! Prut! / Nigdy nie mam dość / Głodny wpadam w złość!“)… No… Raději pojďme dál.
Přirozeně jsme nejdřív museli sehnat text… S Lenou jsme se pokusili kontaktovat dramatika Martina Szczygielského, ale žádná jeho dostupná adresa nefungovala. Detektivní pátrání ukončil telefonát do jednoho krakovského divadla, které nám konečně poskytlo jeho aktuální e-mail. Z úmyslu uvést v Ungeltu v české premiéře Wydmuszku byl dojatý a text nám poslal. Lena se ještě ten den pustila do překládání. Neměla na to ani měsíc! Já se mezitím s polským originálem v ruce vrhl na režijně-dramaturgickou koncepci.
Zahajovací zkouška byla naplánovaná na 22. března a česká premiéra na 27. dubna...! 4. března v 8:17 (je zábava procházet staré maily) poslala Lena první verzi překladu. Potřebovala nový pár revidujících očí. Hned jsem se do toho pustil a bez ustání pročítal každou větu a komentoval (vzpomínám si, že jsem za celý den vypil jen dvoulitrovou Coca Colu a snědl špagety s kečupem, eidam třicítka došla). S napuchlými víčky a zcela vyždímaným mozkem jsem komentáře odeslal ten samý den v 18:35. Další tři dny mám v mlze, vím jen, že jsme si s Lenou pinkali maily a žhavili telefonní linky, až jsme 7. března mohli s čistým svědomím říct, že je hotovo. „To není špatný!“, abych citoval jednu z mých oblíbených replik Roxany.
Na druhou stranu se vám přiznám, že z dnešního pohledu uměleckého ředitele bych už nic takového nepřipustil. Takové tóčo, které samozřejmě eskalovalo zkrácenou dobou na zkoušení, může absolvovat opravdu jen drzé mládí postrádající vědomí, jak moc hraje vabank. To, že jsme si po 5 týdnech (!) zkoušecího bungee jumpingu neroztřískali hlavu o betonovou vodní hladinu, je opravdu zázrak.
Během premiér mě občas na zádech polechtá krůpěj potu, avšak na premiéře Skořápky jsem vypadal jako po lekci hot jógy. Situaci nevylepšil ani fakt, že dorazil autor. Úleva přišla až ve chvíli, kdy mě Marcin navzdory propocenému šatstvu pevně obejmul šeptaje něco o „bardzo świetniej sztuce“. Jeho nadšení bylo spontánní a já pochopil, že jsme to přece jen zvládli. Inscenace záhy po premiéře získala zaslouženou pověst feel good komedie, diváci se hrnuli, kritika většinou pěla chválu a i já se radoval, že každou reprízou naše miminko ohromně roste.
A přesto… přesto se vám musím přiznat ještě k něčemu. Sledovat svou deset let starou režii je čiré utrpení!!!
Totiž: pokud někde na světě existuje návod, jak mučit divadelní režiséry středního věku, na prvním místě se v něm píše následující: „posaďte inkriminovaného režiséra do hlediště a donuťte ho sledovat jeho práci ze začátků profesionální kariéry“. Takový nešťastník se pak jen snaží nepřerušit reprízu buď neartikulovaným řevem, anebo vulgárními variacemi na větu: „Tohle bych teď zrežíroval úplně jinak!“
Těší mě, že tyhle pocity mohu zařadit do balíčku přepjatých a nerelevantních projevů sebemrskačské umělecké duše. Ať už na 200. repríze, nebo na jakékoli jiné, kterou jsem absolvoval během oněch skoro 10 let, jsem zjevně jediný, koho něco takového napadá. A je to zásluha především hereček. Protože co dokonila režijní nezkušenost, to zachránily ony.
Holky se v inscenaci překrásně zabydlely, přijaly ji za svou a v blízkém spojení s publikem i samy se sebou rozehrály všechny její tragikomické valéry. Na každé repríze Skořápky vybudují bezpečný prostor, z něhož každý v publiku může čerpat sílu k osvobození od čehokoli chce. V DNA této inscenace je zabudovaná nejen nakažlivá mladistvá nespoutaná živelná odvaha k čemukoli, ale také magická formulka způsobující zázraky. Myslím, že přesně to je důvod, proč na ni jít. Klidně opakovaně.
Pavel Ondruch
Tehdy ještě ne-emeritní principál Milan Hein byl postaven před dilema, jak tuto propast zasypat. Rozproudil proto debatu s jistým mladinkým, a ještě ne moc zkušeným divadelníkem, který měl 4000 dnů režírovat. S tímto chlapcem, jmenoval se Pavel Ondruch (mrk mrk), začal spolupracovat po jeho absolutoriu DAMU (pro Ungelt psal nejdřív divadelní programy). Ondruch od roku 2010 tříbil své schopnosti hlavně v Těšínském divadle v Českém Těšíně a odvážný Milan se mu rozhodl dát coby režisérovi důvěru v roce 2013. Povolal ho k autorskému muzikálu pro Letní scénu Touha jménem Einodis.
Muzikál se asi povedl, protože dodnes, i skoro deset let od derniéry, patří jeho záznam k nejpřehrávanějším kusům Dramoxu. Ondruch, inu dobře, je čas doznat, že se jedná o mě, takže nikoli Ondruch, ale já jsem se od té doby na Ungelt víc a víc dramaturgicky i režijně napojoval, až jsem se stal uměleckým ředitelem. Tedy… když se k tomu teď vracím, působí to také zázračně.
Skořápka pochází z tohoto prehistorického období. V den její 200. reprízy se mi všechny vzpomínky vracely, a já si nikdy nepřipadal starší. Uvědomil jsem si, že před ní jsem se v Ungeltu učil na Kurtizáně (2014) a Království boží na zemi (2015). A po ní jsem završil svou juvenilní režijní éru zmíněnými a přelomovými 4000 dny.
Ale zpátky k debatám s Milanem, které se rozhořely po onemocnění Hanky. Shodou okolností to nebylo tak dávno po tom, co jsem na festivalu v Českém Těšíně viděl inscenaci Wydmuszka z płockého Teatru Dramatyczny im. Jerzego Szaniawskiego. Seděl jsem na baloně daleko od jeviště, na kraji zadní řady, přeběhl jsem tam na poslední chvíli ze zkoušky. Když se zhasínalo a já se uveleboval v sedačce, myšlenky mi ještě poletovaly jinde. Avšak po úvodní scéně se střelhbitě zkoncentrovaly.
V Těšíně jsem už nějakou dobu pracoval, a to i s polskými herci, takže jazyková bariéra mě netrápila, rozuměl jsem výborně. Kulisy se sice tyčily do masivních výšin, avšak vnitřní dynamika hry byla striktně komorní, až vypjatě intimní. Po skončení jsem si autora i název hry poznamenal na vlakovou jízdenku směr Praha. Co když tam bude nějaký principál akutně hledat text pro náhradní premiéru?
Milanovi jsem Wydmuszku popsal, on zajásal a ještě ten den jsme nadhodili obsazení Haliny. O Aleně Mihulové, Milanově sousedce z Nového Světa, jsme spolu už několikrát mluvili a zakřiknutá knihovnice vypadala jako role, kterou nemůže hrát nikdo jiný. Detailně si pamatuju pocit, který následoval potom, co Alenka s rolí souhlasila. Byla to přesně ta milisekunda, v níž se vám při bungee jumpingu odlepí obě nohy od hrany mostu a vy ve vzduchoprázdnu pochopíte, že není cesty zpět.
Z mostu jsme hupsnuli na začátku února. Premiéra se děsivě tyčila v programu na konci dubna...
Obsazení jsme doladili rychle. Petra Nesvačilová, která do Ungeltu vstoupila o rok dřív v tragikomedii Mezi úterým a pátkem, na roli Roxany bez zbytečných průtahů kývla. S Alenkou se potkali v České televizi a na první pohled si „sedly“. První pohled je nezklamal.
Odvažuji se hádat, že se pro obě herečky Skořápka stala zásadní inscenací kariér. Pro Alenku, kterou jsem miloval už od filmu Kráva, to byl po delší době comeback na divadelní jeviště. Jen těžko si dokážu představit lepší návrat a jen těžko si dokážu představit lepší ungeltí debut (protože Halina byla první Alenčina role v Ungeltu). Petřina kariéra se teprve úžasnou rychlostí rozjížděla, a přestože už z filmu Pusinky (2007) nebylo pochyb o jejím komediálním talentu, Skořápku vnímám jako jeden z prvních projektů, který její komediální potenciál rozvinul naplno.
Měli jsme úžasné herečky, úžasnou hru, ale neměli jsme v rukou originální text, natož překlad! Okamžitě jsem zavolal do Těšína kolegyni dramaturgyni a překladatelce Leně Pešák. S Lenou jsme se potkali, když jsem napsal a režíroval loutkovou inscenaci pro děti – Otesánka. Autobiografickou hororovou adaptaci klasické pohádky jsem napsal pro Loutkovou scénu Bajka (je součástí Těšínského divadla). Bajka všechny své inscenace hraje ve dvou jazykových verzích – česky a polsky. Lena mého Otesánka přeložila do polštiny pod názvem, a teď se podržte, dodnes je to mé oblíbené polské slovo: „Pasibrzuch“… A výborně se popasovala i se vskutku geniálními (ehm…) písňovými texty (např.: verše „Grg! Hříz! Prd! / Nikdy není dost, / bez žrádla mám zlost!“ přeložila „Bek! Puk! Prut! / Nigdy nie mam dość / Głodny wpadam w złość!“)… No… Raději pojďme dál.
Přirozeně jsme nejdřív museli sehnat text… S Lenou jsme se pokusili kontaktovat dramatika Martina Szczygielského, ale žádná jeho dostupná adresa nefungovala. Detektivní pátrání ukončil telefonát do jednoho krakovského divadla, které nám konečně poskytlo jeho aktuální e-mail. Z úmyslu uvést v Ungeltu v české premiéře Wydmuszku byl dojatý a text nám poslal. Lena se ještě ten den pustila do překládání. Neměla na to ani měsíc! Já se mezitím s polským originálem v ruce vrhl na režijně-dramaturgickou koncepci.
Zahajovací zkouška byla naplánovaná na 22. března a česká premiéra na 27. dubna...! 4. března v 8:17 (je zábava procházet staré maily) poslala Lena první verzi překladu. Potřebovala nový pár revidujících očí. Hned jsem se do toho pustil a bez ustání pročítal každou větu a komentoval (vzpomínám si, že jsem za celý den vypil jen dvoulitrovou Coca Colu a snědl špagety s kečupem, eidam třicítka došla). S napuchlými víčky a zcela vyždímaným mozkem jsem komentáře odeslal ten samý den v 18:35. Další tři dny mám v mlze, vím jen, že jsme si s Lenou pinkali maily a žhavili telefonní linky, až jsme 7. března mohli s čistým svědomím říct, že je hotovo. „To není špatný!“, abych citoval jednu z mých oblíbených replik Roxany.
Na druhou stranu se vám přiznám, že z dnešního pohledu uměleckého ředitele bych už nic takového nepřipustil. Takové tóčo, které samozřejmě eskalovalo zkrácenou dobou na zkoušení, může absolvovat opravdu jen drzé mládí postrádající vědomí, jak moc hraje vabank. To, že jsme si po 5 týdnech (!) zkoušecího bungee jumpingu neroztřískali hlavu o betonovou vodní hladinu, je opravdu zázrak.
Během premiér mě občas na zádech polechtá krůpěj potu, avšak na premiéře Skořápky jsem vypadal jako po lekci hot jógy. Situaci nevylepšil ani fakt, že dorazil autor. Úleva přišla až ve chvíli, kdy mě Marcin navzdory propocenému šatstvu pevně obejmul šeptaje něco o „bardzo świetniej sztuce“. Jeho nadšení bylo spontánní a já pochopil, že jsme to přece jen zvládli. Inscenace záhy po premiéře získala zaslouženou pověst feel good komedie, diváci se hrnuli, kritika většinou pěla chválu a i já se radoval, že každou reprízou naše miminko ohromně roste.
A přesto… přesto se vám musím přiznat ještě k něčemu. Sledovat svou deset let starou režii je čiré utrpení!!!
Totiž: pokud někde na světě existuje návod, jak mučit divadelní režiséry středního věku, na prvním místě se v něm píše následující: „posaďte inkriminovaného režiséra do hlediště a donuťte ho sledovat jeho práci ze začátků profesionální kariéry“. Takový nešťastník se pak jen snaží nepřerušit reprízu buď neartikulovaným řevem, anebo vulgárními variacemi na větu: „Tohle bych teď zrežíroval úplně jinak!“
Těší mě, že tyhle pocity mohu zařadit do balíčku přepjatých a nerelevantních projevů sebemrskačské umělecké duše. Ať už na 200. repríze, nebo na jakékoli jiné, kterou jsem absolvoval během oněch skoro 10 let, jsem zjevně jediný, koho něco takového napadá. A je to zásluha především hereček. Protože co dokonila režijní nezkušenost, to zachránily ony.
Holky se v inscenaci překrásně zabydlely, přijaly ji za svou a v blízkém spojení s publikem i samy se sebou rozehrály všechny její tragikomické valéry. Na každé repríze Skořápky vybudují bezpečný prostor, z něhož každý v publiku může čerpat sílu k osvobození od čehokoli chce. V DNA této inscenace je zabudovaná nejen nakažlivá mladistvá nespoutaná živelná odvaha k čemukoli, ale také magická formulka způsobující zázraky. Myslím, že přesně to je důvod, proč na ni jít. Klidně opakovaně.
Pavel Ondruch
