Brácha na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni
Začátek divadelní sezóny je pro mě už roky spojen s Mezinárodním festivalem Divadlo. Uprostřed září se v Plzni každý rok rozevře pestrý vějíř současného divadla. Sledovat jeho barvy je stejně osvěžující, jako inspirativní. Mám ohromnou radost, že letos na festivalovém vějíři zářila i barva Ungeltu. 19. září jsme v rámci festivalového Epilogu zahráli v historické budově Velkého divadla Bráchu.
Ungelt na festivalu neúčinkoval poprvé. Dramaturgická rada si nás vyhlídla už v roce 2008, kdy jsme do Plzně přivezli inscenaci pro Ungelt doslova ikonickou – Ledňáčka. Následovaly Deštivé dny (2013) a Skleněný strop (2018). Vskutku reprezentativní výběr. Všechny tři inscenace (z toho dvě jsou stále na repertoáru) patří k tomu nejlepšímu, co se v Ungeltu po roce 2000 urodilo. Letos tuto festivalovou trojici rozšířil Brácha.
Byl to jeho první zájezd. Zatím jsme ho hráli jen na podobně velikých jevištích Kamenné a Letní scény. A přestože hlediště Letní scény je rozměrnější než hlediště Kamenné, komorní vyznění (i díky sběrovým mikrofonům) si tam naše inscenace zachovávají. Z toho důvodu je pro každou ungelťáckou inscenaci první výjezd křest ohněm.
Nejprestižnější český divadelní festival, a navíc první zájezd do zcela vyprodaného Velkého divadla J. K. Tyla v Plzni pro 444 diváků? To je zneklidňující kombinace. Domluvil jsem se proto s našimi techniky Davidem a Vítkem, že vyjedu z Prahy spolu s nimi (a garderobkou Aničkou) v předstihu. Bylo mi jasné, že mě vlastně k ničemu nepotřebují (všichni naši technici jsou zájezdoví harcovníci, kteří na velkém jevišti vykouzlí iluzi komorní scény levou zadní), ale aspoň jsem se v autě dozvěděl spoustu zajímavostí (věděli jste, že v Žatci byla kdysi osvětlovací kabina přímo v portále?), projel se obrovským technickým výtahem (hledáte-li hororové lokace, právě jste je našli), prochodil si zákulisí starého divadla (okna jsou v šatnách v rovině podlahy…?), vychutnal si vůni Aničkou čerstvě vyžehlených kostýmů (speciální péči si vždy vynutí Igorův límeček) a okamžik se dokonce cítil platný, když jsem odsouhlasil zavěšení horizontu na nejbližší tah a když jsem coby lidská vodováha hlásil, jestli je závěs ve vchodu zavěšený rovně.
Chvíli potom, co technici z jeviště vymizeli do zvukové a osvětlovací kabiny a chvíli potom, co přijel Milan s Martinem, tj. principál s jednatelem (součástí festivalové atmosféry jsme prostě chtěli být všichni), na jeviště vtrhlo natěšené herecké trio – Veronika Khek Kubařová, Marek Němec a Igor Orozovič.
Nadšení z toho, že jsme scénu postavili na forbíně (strach z „utopení“ za portály odezněl) přešlo v „herecké osahání“ rizikových zájezdových novinek: 1) jiné vzdálenosti mezi jednotlivými kulisami, 2) police nemají oporu ve zdi, a nelze se proto o ně opírat (zvláště nebezpečná je bitka na konci první půle), 3) složitější nástupy (nutnost přecházet za druhým horizontem), 4) balkony s diváky až v daleké výši (oči vzhůru), 5) akustika (znělý hlas a artikulace).
Vše jsme vyladili zkouškou první scény. David nám k ní pustil připravenou zvukovou stopu a s Vítkem jsme dodělali světelné nálady (hraní na forbíně s sebou přináší spoustu výhod, jedna z nevýhod ale je ztráta portálových reflektorů). Žádné komplikace nenastaly, přesto když se v 19 hodin začalo stmívat hlediště, polil mě pot skoro jako během premiéry.
Naštěstí jak Veronika, tak Marek s Igorem jsou herci zájezdy stejně protřelí jako naše technické zázemí. Zkrátka: křest ohněm absolvovali výborně a měl-li jsem nějaké pochybnosti, Milan mi na to s úsměvem opáčil, že jsem logicky „kritický režisér“. Přesto jsme celou zpáteční cestu s herci debatovali o tajích různých divadelních sálů a hereckého řemesla – jak pro stejný obsah najít prostoru odpovídající formu?
Na festivalu jsem zhlédnul celý hlavní program a Brácha, jak věřím, nezapadl. Sebevědomě se zařadil po bok inscenací založených na hereckém výkonu a textu (vynikající inscenace Slovenského národného divadla Děti, nebo nejnovější inscenace režiséra a dramatika Petra Zelenky z Dejvického divadla Fifty) a vytvořil fascinující kontrast s inscenacemi z úplně jiného divadelního vesmíru (ať už divadelní esej Vykouření z Husy na provázku, nebo francouzský román Návrat do Remeše adaptovaný krakovským Teatr Łaźnia Nowa formou scénického televizního rozhovoru nebo dokudivadlo o vodním díle Slatinka slovenského Divadla Jozefa Gregora Tajovského ve Zvolenu).
Mám radost, že se tolik rozličných divadel rozhodlo vyrazit z českých i světových koutů do Plzně. Mohl jsem tak vidět to, co bych vidět mohl jen stěží. A přesně proto v Ungeltu jezdíme na zájezdy – divadelní fajnšmekři totiž rozhodně nejsou jen v Praze. Takže zítra na viděnou v Zábřehu!
Pavel Ondruch
Byl to jeho první zájezd. Zatím jsme ho hráli jen na podobně velikých jevištích Kamenné a Letní scény. A přestože hlediště Letní scény je rozměrnější než hlediště Kamenné, komorní vyznění (i díky sběrovým mikrofonům) si tam naše inscenace zachovávají. Z toho důvodu je pro každou ungelťáckou inscenaci první výjezd křest ohněm.
Nejprestižnější český divadelní festival, a navíc první zájezd do zcela vyprodaného Velkého divadla J. K. Tyla v Plzni pro 444 diváků? To je zneklidňující kombinace. Domluvil jsem se proto s našimi techniky Davidem a Vítkem, že vyjedu z Prahy spolu s nimi (a garderobkou Aničkou) v předstihu. Bylo mi jasné, že mě vlastně k ničemu nepotřebují (všichni naši technici jsou zájezdoví harcovníci, kteří na velkém jevišti vykouzlí iluzi komorní scény levou zadní), ale aspoň jsem se v autě dozvěděl spoustu zajímavostí (věděli jste, že v Žatci byla kdysi osvětlovací kabina přímo v portále?), projel se obrovským technickým výtahem (hledáte-li hororové lokace, právě jste je našli), prochodil si zákulisí starého divadla (okna jsou v šatnách v rovině podlahy…?), vychutnal si vůni Aničkou čerstvě vyžehlených kostýmů (speciální péči si vždy vynutí Igorův límeček) a okamžik se dokonce cítil platný, když jsem odsouhlasil zavěšení horizontu na nejbližší tah a když jsem coby lidská vodováha hlásil, jestli je závěs ve vchodu zavěšený rovně.
Chvíli potom, co technici z jeviště vymizeli do zvukové a osvětlovací kabiny a chvíli potom, co přijel Milan s Martinem, tj. principál s jednatelem (součástí festivalové atmosféry jsme prostě chtěli být všichni), na jeviště vtrhlo natěšené herecké trio – Veronika Khek Kubařová, Marek Němec a Igor Orozovič.
Nadšení z toho, že jsme scénu postavili na forbíně (strach z „utopení“ za portály odezněl) přešlo v „herecké osahání“ rizikových zájezdových novinek: 1) jiné vzdálenosti mezi jednotlivými kulisami, 2) police nemají oporu ve zdi, a nelze se proto o ně opírat (zvláště nebezpečná je bitka na konci první půle), 3) složitější nástupy (nutnost přecházet za druhým horizontem), 4) balkony s diváky až v daleké výši (oči vzhůru), 5) akustika (znělý hlas a artikulace).
Vše jsme vyladili zkouškou první scény. David nám k ní pustil připravenou zvukovou stopu a s Vítkem jsme dodělali světelné nálady (hraní na forbíně s sebou přináší spoustu výhod, jedna z nevýhod ale je ztráta portálových reflektorů). Žádné komplikace nenastaly, přesto když se v 19 hodin začalo stmívat hlediště, polil mě pot skoro jako během premiéry.
Naštěstí jak Veronika, tak Marek s Igorem jsou herci zájezdy stejně protřelí jako naše technické zázemí. Zkrátka: křest ohněm absolvovali výborně a měl-li jsem nějaké pochybnosti, Milan mi na to s úsměvem opáčil, že jsem logicky „kritický režisér“. Přesto jsme celou zpáteční cestu s herci debatovali o tajích různých divadelních sálů a hereckého řemesla – jak pro stejný obsah najít prostoru odpovídající formu?
Na festivalu jsem zhlédnul celý hlavní program a Brácha, jak věřím, nezapadl. Sebevědomě se zařadil po bok inscenací založených na hereckém výkonu a textu (vynikající inscenace Slovenského národného divadla Děti, nebo nejnovější inscenace režiséra a dramatika Petra Zelenky z Dejvického divadla Fifty) a vytvořil fascinující kontrast s inscenacemi z úplně jiného divadelního vesmíru (ať už divadelní esej Vykouření z Husy na provázku, nebo francouzský román Návrat do Remeše adaptovaný krakovským Teatr Łaźnia Nowa formou scénického televizního rozhovoru nebo dokudivadlo o vodním díle Slatinka slovenského Divadla Jozefa Gregora Tajovského ve Zvolenu).
Mám radost, že se tolik rozličných divadel rozhodlo vyrazit z českých i světových koutů do Plzně. Mohl jsem tak vidět to, co bych vidět mohl jen stěží. A přesně proto v Ungeltu jezdíme na zájezdy – divadelní fajnšmekři totiž rozhodně nejsou jen v Praze. Takže zítra na viděnou v Zábřehu!
Pavel Ondruch
