Brácha

Z kritiky Radmily Hrdinové (Právo):
„Grayův Brácha vrací na scénu jedinečnost ungeltských produkcí: dechberoucí zážitek z dokonalé herecké souhry a zároveň jedinečnosti. A je to zážitek naprosto výjimečný. Hodnocení: 100%.“

Z kritiky Jany Soprové (Divadelní noviny):
„Herci mají postavy vypracované až do nejintimnějších detailů, hraje tu každé mrknutí oka, tik, drobné gesto ruky, způsob chůze. Dají nám šanci soucítit se svými hrdiny, vcítit se do jejich niterných bolestí a prožít tragický podtext lásky s příchutí nenávisti na několik způsobů (jak ve vzájemném vztahu bratrů, tak v milostném trojúhelníku). V Ungeltu se tak daří zprostředkovat zážitek v dnešní době zcela unikátní, divadlo bez experimentů a schválností, plně soustředěné na psychologicky dokonale prokreslené postavy v poutavém příběhu.“

Z kritiky Josefa Chuchmy (ČT art):
„Volbu titulu lze jen uvítat. Zahráno je to od všech tří zúčastněných nadprůměrně. Marek Němec zosobňuje Jasona, alkoholika, ve srovnání s bratrem outsidera, nicméně ta figura má určité charisma a přirozenou bystrost. Igor Orozovič vtiskl staršímu bratru Michaelovi hranatou spořádanost a cílevědomost, vyjadřují ji kupříkladu omezený rejstřík pohybů, jejich jistá topornost, ale také „tvrdá“, cezená mluva, která je Orozovičovou přirozeností, zde je s ní vědomě pracováno, přitlačil na ni. Michael je na jednu stranu schopen mladšího bratra podrazit, na stranu druhou jej téměř otcovsky opatruje, tlačen výčitkami za to, že když bratři byli dětmi, úmyslně zapříčinil Jasonovu nehodu s trvalými následky. Sugestivními proměnami prochází Veronika Khek Kubařová jak v roli přítelkyně a manželky Anity, tak v roli její dcery Wendy. Je to jeden z pozoruhodných výkonů na současné pražské divadelní scéně třeba díky tomu, jak herečka jemnou mimikou podtrhuje momentální rozpoložení Anity.“

„Držitele Řádu britského impéria, spisovatele, dramatika a profesora anglické literatury Simona Graye (1936-2008) navzdory jeho obsáhlému a významnému dílu česká nakladatelství i divadla soustavně opomíjejí (jedinou čestnou výjimkou bylo Divadlo Rokoko, které v roce 1996 nastudovalo Grayovu oceňovanou hru Plně zaneprázdněn). Gray ke konci svého života, v roce 2000, napsal komorní drama s autobiografickými prvky s názvem Brácha. Hluboce osobní dílo (které mnozí považují za Grayovo nejlepší drama) věnoval svému bratrovi, učiteli anglické literatury, který v roce 1996 zemřel na následky alkoholismu. Rodinná sága popisuje v průběhu dvaceti čtyř let fatální milostný trojúhelník, jehož protagonisty jsou dva sourozenci milující stejnou a bolestně nerozhodnou ženu. Sugestivní příběh tří osobností je prodchnut jejich oblíbenou poezií – romantizující hru tak příznačně dokreslují úryvky britské raně romantické lyriky – zvláště pak z pera tzv. jezerních básníků (především Williama Wordsworthe) či dokonce Thomase Stearnse Eliota.“ Pavel Ondruch