První nádech inscenace Nadechnout se života

Na Letní scéně se sešel skoro celý Ungelt a úplně celý inscenační tým – herečky Tereza Brodská a Jitka Smutná, režisér Šimon Dominik, kostýmní výtvarnice Petra Krčmářová a scénograf Karel Čapek. Teď už skoro všichni zmizeli v prosluněné uličce Nového Světa a já, tak jak jsem slíbil v předchozím blogovém příspěvku, ihned otvírám počítač. Chci se s vámi podělit o první dojmy. 

Možná jste zvyklí, že se první zkoušce říká „zahajovačka“, nebo také „první čtená“. Proč tedy zkouška „seznamovací“? První zahajovací čtenou zkoušku budeme mít až 18. září. Teprve tehdy započne každodenní zkoušení, které ústí v premiéru. Dnes jsme ale nechtěli zkoušet, chtěli jsme se jen potkat, britské drama Davida Harea „informativně přečíst“ a pak si o něm společně popovídat. Někdy se tomuto „seznámení“ také říká „ladění notiček“. A naladili jsme se, myslím, výborně!

Hlavní hvězdy Tereza Brodská a Jitka Smutná se se zbylým inscenačním týmem neznaly, spolu se ale znají léta. Ostatně když jim Milan Hein nabídl role, obě na jméno své kolegyně reagovaly se spontánním nadšením. Tereza Brodská hrála v roce 1994 v Töpferově herecké společnosti Shakespearovu Julii a Jitka Smutná byla její Chůva. To je vazba, která nemůže skončit derniérou. Od té doby se na jevišti nepotkaly, i když to dnes tak nepůsobilo. Dialog plynul v souznění a citlivosti k textu i k té druhé.

Z prvního hlasitého přečtení hry, kdy aktéři nic nehrají, ale pouze čtou tzv. „po smyslu“, lze snadno vyrozumět jejich základní postoj k předložené látce. Slyšíte, jaká témata přirozeně akcentují, co je jim vzdálené a co naopak automaticky přijímají. Můžete pozorovat, z jaké vzdálenosti (a jak) na svou postavu nahlíží.

Jitka Smutná na svou Madeleine, nekompromisní nonkonformní ženu žijící osaměle na odříznutém britském ostrůvku Wight, nenahlížela zvenčí, naopak: s moudrostí a pochopením ohmatávala její vnitřní prostor. Uvědomil jsem si, že síla Jitčina herectví je v tom, že zdánlivě „nehraje“, ona prostě „je“. Když dočetla velký monolog, v němž Madeleine popisuje, jak se po letech náhle setkala se svou životní láskou, zaplesal jsem, že Jitka po dvou komediích, které v Ungeltu stále hraje (Dovolená paní Josefy a Přítelkyně), dostane příležitost rozvinout další barvu svého hlubokého charakterního herectví.

Mám poznamenávat, že jsem tohle dopoledne plesal často? Když Tereza Brodská přečetla zdánlivě banální repliku: „Proto bych vás do románu nedala.“, tak mi rázem odhalila další význam situace i promluvy. Nedokázal jsem uvěřit, že tak rychle našla správný „tón“. Její nahlížení na Frances, úspěšnou spisovatelku a opuštěnou manželku, která přijíždí na ostrov navštívit dávnou sokyni, připomínalo dialogické jednání. Zkoumala její myšlení s důsledností velké herečky, která z materiálu vlastního těla a duše chce vytesat nový tvar. Jaká škoda, že Tereza Brodská svou dosavadní dráhu zasvětila spíš televizi a filmu než divadlu. Pro Ungelt je čest, že Terezu Brodskou nebude možné vidět živě hrát jinde než u nás.

Divadlo Tereza naposledy zkoušela před mnoha lety. Vyprávěla, že kromě jednoho pokusu s alternativním projektem, divadlo nehrála od derniéry Jak vraždili sestru Charlie v Ungeltu... Že jste nevěděli, že Tereza Brodská u nás už hrála? Hrála! Ještě v našich počátcích. Tragikomedie Franka Marcuse měla premiéru v roce 2000 a Tereza v ní stála po boku Aleny Vránové a Valérie Zawadské. Inscenace v režii Hany Burešové měla 152 repríz. Tereza se teď do Ungeltu vrací po 23 letech…

Ale do Ungeltu se vrací nejen Tereza, ale také samotný dramatik David Hare. Od roku 2018 máme na repertoáru jinou jeho hru Skleněný strop (Táňa Dyková a Jiří Langmajer nedávno odehráli stopadesátou reprízu). V Nadechnout se života Hare rozvíjí to, co mu tak skvěle fungovalo ve Skleněném stropu – časově sevřený souboj dvou silných osobností, které se po letech setkávají, aby si vyřídily účty s minulostí, s tím druhým i samy se sebou. Tentokrát ale psychologicky vybroušený dialog Hare nenapsal pro milence, ale pro dvě sokyně – manželku a milenku.

V roce 2002 měla hra světovou premiéru na londýnském West Endu s legendami britského herectví – Judi Dench (Francis – Tereza) a Maggie Smith (Madeleine – Jitka). Vzpomínám si, že v okamžiku, kdy jsem si o této premiéře přečetl, poznamenal jsem si název s čtyřmi vykřičníky. Často jsme s Milanem Heinem o Hareovi mluvili, ale nakonec jsme dali přednost Skleněnému stropu, neboť jsme na něj měli ideální obsazení. A Nadechnout se života jsme odložili s obavou, že nás jiné divadlo předběhne. Obavy to byly opodstatněné: český překlad existoval už řadu let (mimochodem návrat do Ungeltu se týká i překladatelky Kateřiny Hilské, která do češtiny převedla Bouřlivé jaro), takže nám přišlo divné, že by si takové hry nikdo jiný nevšiml. Naštěstí nevšiml a my ji tak s Milanem mohli „vytáhnout z klobouku“ přesně ve chvíli, kdy jsme chtěli najít text pro Terezu Brodskou a Jitku Smutnou. Hru jsme totiž vybrali právě a jen pro ně – bez nich by nám nedávala smysl.

Do dnešního rána jsem věřil, že jsme udělali dobře – od teď to už hraničí s jistotou.

Těšíte se?

Pavel Ondruch