O autorce: Mladá americká dramatička Jen Silvermanová již v útlém dětství propadla literatuře a posléze dramatu. Zlomovou hrou její kariéry byly právě Přítelkyně – uvádělo je (a stále uvádí) mnoho amerických scén a Silvermanová se tak záhy proslavila. Stala se – i díky jejím pozdějším radikálnějším hrám – předním hlasem tzv. „queer dramatiky“, neboť velmi často píše o homosexuálních ženách.

„Je to o naději. O tom, že věk je jenom číslo. Vždycky může přijít něco, co překvapí, obrátí život naruby.“ (Jitka Smutná)

„Když mně Milan Hein nabídl roli Sharon, měla jsem možnost si zvolit spoluhráčku. Okamžitě jsem věděla, že to bude Jitka. Jednak je to skvělá herečka a zadruhé přítelkyně a člověk, který se ke mně vždycky chová fér." (Alena Mihulová)

„Jen Silvermanová si tak jednou řekla, jak ji nesmírně štve, že současné divadlo trestuhodně opomíjí ženské hrdinky mezi 50 a 60 lety. Rozhodla se to proto napravit a napsala svou nejuváděnější komedii Přítelkyně. Do ní vetkala všechna témata, která jí ženy tohoto věku sdělovaly: syndrom opuštěného hnízda, (ne)schopnost začít nový život, pocit osamělosti, druhý dech apod. Vznikla tak sice komedie o sbližování dvou rozdílných žen, ale také empatická a hluboká hra o stárnoucím ženství... Přítelkyně byly vybrány přímo na tělo herečce Aleně Mihulové, která jako svou partnerku navrhla svou skutečnou blízkou kamarádku Jitku Smutnou. Kombinace těchto vzrušujících žen přislibuje divadlo, které zábavně vypráví o tom, co všichni - ať už od sebe nebo ze svého okolí - tak dobře známe..." (Pavel Ondruch)

Z kritiky Radmily Hrdinové (Právo):
„Inscenace mladé režisérky Terezy Karpianusové toto (autorku) respektuje a diváky opravdu ochotně baví. A to především zásluhou protagonistek Aleny Mihulové (Sharon) a Jitky Smutné (Robyn), které podávají opravdu vynikající herecké výkony, skvěle na sebe slyší a nepropásnou jedinou příležitost k pointě."