100. repríza Krásné vzpomínky
Ungelt na Silvestr roku 2025 neslavil pouze přicházející nový rok, ale také 100. reprízu Krásné vzpomínky. Tato inscenace měla českou premiéru 30. listopadu 2021 a od prvního večera bylo jasné, že se stane klenotem našeho repertoáru.
Jeho oslnivý lesk byl krátce po premiérovém vyleštění nějakou dobu skrytý. Rovnou vám totiž přiznám, že zpočátku se Krásná vzpomínka prodávala obtížněji než jiné naše novinky. Jistě na tom měla svůj podíl doznívající covidová pandemie a i to, že věhlas mimořádného hereckého umu Báry Štěpánové a Ondry Brouska se šířil pomaleji, než by si jeho velikost zasloužila (napraveno). Krásná vzpomínka si svou pověst poctivě odpracovala. Po pár měsících se „šeptandou“ rozneslo, že tak zábavný, inteligentní, překvapivý a dojemný večer jen tak nezažijete.
Když se poprvé hrála na Letní scéně, nebylo ještě úplně vyprodáno, ale ani tenkrát jsem nepochyboval, že to je jen otázka času. Vzpomínka už během generálních zkoušek vynikala vzácně harmonickým propojením navýsost originální, výbušně kreativní režijní prací a oslnivým herectvím. Do těch nejmenších detailů valérované herectví je první, co vám na představení vyrazí dech. A proto jím začnu:
Bára Štěpánová jako nejhorší zpěvačka všech dob Florence Foster Jenkinsová (dále jen FFJ) prochází totální hereckou proměnou. Pokud si totiž myslíte, že Báru znáte, pletete se – jako FFJ ji nepoznáte. Její práce s hlasem, od tónu až po artikulaci, její práce s tělem, od postoje až po gesta, či její práce s významy, situacemi, emocemi, to je prostě něco, co z herectví dělá skutečné umění (nedivím se, že se za FFJ umístila v širší nominaci na Cenu Thálie). A Ondřej Brousek za ní rozhodně nezaostává. Nic nedělá jen tak obecně či povšechně, ke každé sebemenší nuanci – ať herecké či hudební (živě hraje na piano!) – přistupuje s interpretačním mistrovstvím. Když jsem poprvé Krásnou vzpomínku četl, bylo to v době, kdy jsme připravovali Trhni si, otče! s Bárou Štěpánovou, věděl jsem hned, že to je role jen pro Báru, že to je role jen pro Ondru Brouska a že to musí režírovat Martin Čičvák. Všichni vyšli, přičemž u všech to byla trefa do černého.
U režie zvlášť. Na obou zmíněných velehereckých velevýkonech měl velezásluhu právě Martin Čičvák. Zjevně mu po Státní opeře, Hudebním divadle Karlín či Národním divadle v Brně malá scéna svědčí (lákadlo na listopad: Čičvák u nás bude režírovat další chuťovku, tentokrát s Petrou Hřebíčkovou a Markem Němcem...). Nejde jen o důsledné vedení herců (Bára na sté repríze vzpomínala, jak tvrdohlavě trval na některých intonacích), ale jde o to, jak hru uchopil, respektive: jak ji pochopil. A u toho se chci zastavit, zvláště po zhlédnutí sté reprízy, na níž bylo zřejmé že jeho pojetí „sedlo“ – divadlu, hercům, divákům a hlavně době.
Americký herec a spisovatel Stephen Temperley toto své jediné mezinárodně uznávané dramatické dílo napsal jako přímočarou hudební komedii. Schválně se podívejte na youtube, jak text v USA inscenují, mně u toho zaskočila a málem udusila snídaně… Vytvářet třeskutou komedii Čičvák nechtěl. Natož pak my. Výchozí situace ženy, která svou iluzi pokládá za objektivní fakt Čičvákovi posloužila jako sice zábavný, ale velmi bolestivý obraz současnosti – současnosti posedlé alternativními realitami a rozostřenými hranicemi mezi pravdou a lží, současnosti, v níž se masivně šíří neochota naslouchat exaktním faktům, současnosti, v níž končí objektivní realita, na které bychom se všichni uměli shodnout.
Nabízelo by se, že tohle je důvod, proč historická osobnost FFJ inspirovala ke hře tolik dramatiků, nejen Temperleye. Ovšem i ta nejslavnější verze – Je úchvatná! Petera Quiltera – je primárně zaujata především něčím jiným. Bizarním úspěchem FFJ, kterým v podstatě předběhla internetovou éru, v níž se může kdejakou šíleností či ostentativním neumětelstvím proslavit kdokoli. Quilter je opojen ženou-snílkem, která na přelomu 19. a 20. století ohromovala New York svými pěveckými recitály, přestože ke zpěvu neměla žádné předpoklady (ani hlas, ani sluch) a proslavila se tím, že s úspěchem vystupovala na veřejnosti s něčím, co vůbec neuměla. Líbí se mu její odvaha a její život ve lži skoro až melodramaticky obdivuje. Jeho hra nakonec vychází jako poněkud problematická, ačkoli nesmírně půvabná oslava snílkovského eskapismu.
Tady si neodpustím malou odbočku: jistě víte, že Ungelt má rád Petera Quiltera a Peter má rád nás. Uvedli jsme tři jeho hry (Trhni si, otče! už vidět nemůžete, 4000 dnů jen jako záznam na DRAMOXu, jen Vejšlap je stále na repertoáru). Peter nás opakovaně navštívil a kdo ho kdy potkal ví, že patří k těm nejvtipnějším společníkům, jaké můžete mít. Když se dozvěděl, že hrajeme Krásnou vzpomínku a nikoli jeho Je úchvatnou!, sehrál mi úžasnou komedii. Vztekal se, omdléval, proklínal, nadával, plakal a nic nedbal argumentů, že Je úchvatná! vyžaduje 6 postav, zatímco Temperley si vystačí se 2. Byla to legrace, která dostala nečekanou pointu – netrvalo dlouho a Quilter mi poslal seškrtanou verzi Úchvatné! pro 3 herce…
Ale vy jste už určitě pochopili, že nešlo jen o počet postav. Quilterova slavná Úchvatná! je výbornou konverzační komedií o jedné bláznivé paní, co ráda zpívá. Takovou hru Čičvákovi nenabídnete. Temperley sice FFJ také obdivuje, ale zachraňuje ho nápad dívat se na ni z perspektivy jejího korepetitora. Změna úhlu pohledu a rozhodnutí vyprávět příběh jako Cosmovu vzpomínku (v originále se hra jmenuje Souvenir) dalo Temperleymu zásadní tvůrčí impuls a text, se kterým nemohl dlouho pohnout, dokončil. Story už nemusela být o „bláznivé paní“, mohla být o muži, který připustil, udržoval a rozvíjel iluzorní sebepojetí dámy vysoké kultury, která adoruje božské hudební umění. Toto už Čičvákovi nabídnete!
Čičváka nezajímala obskurnost zbohatlice, která svými penězi nevědomky nutí okolí, aby jí lhalo, nechtěl se vysmívat její slávě, která zas tak překvapivá není (zábavě v New Yorku té doby kralovaly bizarní cirkusy, obludária, burlesky a další divnosti, viz např. film Největší showman). Od prvního přečtení šel jako ohař po odpovědích na otázky, proč jí to Cosma (a všichni další) dovolili? Proč mlčeli? Jak jí to mohlo po dlouhá léta procházet? Jak se může stát, že se myslící lidská bytost uzavře v nepropustné bublině?
Náhoda, že česká premiéra Krásné vzpomínky byla v listopadu 2021, tedy na konci covidové pandemie, mě nepřestává udivovat. Dle řady současných myslitelů pandemie dokonala odštěpení velké části společnosti od reality. Kolem nás bylo čím dál tím víc madam Jenkinsových. Čím dál tím víc lidí odmítlo akceptovat vědecká fakta, případně je považovali za zfalšované či zmanipulované. Čím dál tím víc lidí uvízlo v tzv. králičích norách (situace, kdy se člověk vinou selektivního výběru informací postupně uzavírá do stále užšího interpretačního světa). Pád do králičí nory je nejčastěji způsobován algoritmy sociálních sítí, které jsou naprogramované tak, aby vám ukazovaly jen to, co chcete. I Cosma říká FFJ to, co chce, a ačkoli nikdy nezalže, nikdy se také neodhodlá k tomu, aby její bublinu narušil.
To je klíčové rozcestí, na kterém se po pandemii ocitáme dnes a denně. Postava XY vám říká, že planeta Země je placatá. Co jí přesně odpovíte? Představte si různé okolnosti tohoto dialogu: vy jste chudí, XY superbohatá. Anebo: XY je vaše babička. Anebo: XY je váš zaměstnavatel či kontrolor na finančním úřadě. Anebo: s XY náhodou sedíte u jednoho stolku v kavárně. Co řeknete? A kdy a jak postavě XY řeknete, co si myslíte, jestli vůbec? A jak reagujete na argument, že to je jen „váš názor“ a „kdo to vlastně může s jistotou vědět…“?
Já v té kavárně (ano, příklad ze života) se zachoval jako Cosma. Plochou realitu jsem nerozporoval. Nevyjádřil jsem souhlas, avšak neverbalizovaný nesouhlas je v podstatě neverbalizovaný souhlas. Nebo ne? Stačilo, že jsem vyjádřil pochybnosti? Kde je hranice přesvědčení, že se vždycky můžu mýlit? Anebo konkrétně: jak jinak mohl Cosma reagovat na repliku FFJ v první scéně „Musíte být brutálně upřímný.“, než: „Zdá se mi, že… Některé tóny nejsou možná tak úplně… jisté?“?
Okamžiků, v nichž je Cosma blízko toho, že řekne holou a ničím nezaobalenou pravdu je v Krásné vzpomínce přehršel a Ondra Brousek je skvostně rozehrává. Zbožňuji například pasáž z druhé scény, v níž se Cosma odhodlá odmítnout nabídku FFJ, aby pokračovali v recitálech:
McM Vy si to chcete… zopakovat?
FFJ Samozřejmě.
McM Včetně zkoušek?
FFJ Mais oui.
McM (Poodejde o ní.) Je mi velice líto… Myslím, že opravdu nemůžu. Chci říct… Ne.
FFJ Ne?
McM Bohužel jsem na tom špatně s časem. Zatěžují mě časové i jiné… požadavky. Jiné závazky. Jiné.
Na proměnách Ondrova „ne“ jsem si v průběhu repríz ulítnul. Vždy na něj čekám se zatajeným dechem jako dítě na Ježíška. Vždyť není nakonec všechno jen o umění říkat „ne“? A pak si na něm trvat? Cosma své „ne“ odvolá, díky čemuž FFJ padá hlouběji do králičí nory a Cosmu stáhne s sebou. Ale on není Alenka v říši divů, on je Lewis Carroll. Svůj pád reflektuje. Vypráví nám o něm. A učí nás tak sebeobraně. Sebeobraně proti zaslepenosti. Popírat realitu je svůdné, snadné, úlevné, ale… Ale věřím v „život v pravdě.“
Cosma mě během těch sta repríz hodně naučil.
Napsal Pavel Ondruch
Když se poprvé hrála na Letní scéně, nebylo ještě úplně vyprodáno, ale ani tenkrát jsem nepochyboval, že to je jen otázka času. Vzpomínka už během generálních zkoušek vynikala vzácně harmonickým propojením navýsost originální, výbušně kreativní režijní prací a oslnivým herectvím. Do těch nejmenších detailů valérované herectví je první, co vám na představení vyrazí dech. A proto jím začnu:
Bára Štěpánová jako nejhorší zpěvačka všech dob Florence Foster Jenkinsová (dále jen FFJ) prochází totální hereckou proměnou. Pokud si totiž myslíte, že Báru znáte, pletete se – jako FFJ ji nepoznáte. Její práce s hlasem, od tónu až po artikulaci, její práce s tělem, od postoje až po gesta, či její práce s významy, situacemi, emocemi, to je prostě něco, co z herectví dělá skutečné umění (nedivím se, že se za FFJ umístila v širší nominaci na Cenu Thálie). A Ondřej Brousek za ní rozhodně nezaostává. Nic nedělá jen tak obecně či povšechně, ke každé sebemenší nuanci – ať herecké či hudební (živě hraje na piano!) – přistupuje s interpretačním mistrovstvím. Když jsem poprvé Krásnou vzpomínku četl, bylo to v době, kdy jsme připravovali Trhni si, otče! s Bárou Štěpánovou, věděl jsem hned, že to je role jen pro Báru, že to je role jen pro Ondru Brouska a že to musí režírovat Martin Čičvák. Všichni vyšli, přičemž u všech to byla trefa do černého.
U režie zvlášť. Na obou zmíněných velehereckých velevýkonech měl velezásluhu právě Martin Čičvák. Zjevně mu po Státní opeře, Hudebním divadle Karlín či Národním divadle v Brně malá scéna svědčí (lákadlo na listopad: Čičvák u nás bude režírovat další chuťovku, tentokrát s Petrou Hřebíčkovou a Markem Němcem...). Nejde jen o důsledné vedení herců (Bára na sté repríze vzpomínala, jak tvrdohlavě trval na některých intonacích), ale jde o to, jak hru uchopil, respektive: jak ji pochopil. A u toho se chci zastavit, zvláště po zhlédnutí sté reprízy, na níž bylo zřejmé že jeho pojetí „sedlo“ – divadlu, hercům, divákům a hlavně době.
Americký herec a spisovatel Stephen Temperley toto své jediné mezinárodně uznávané dramatické dílo napsal jako přímočarou hudební komedii. Schválně se podívejte na youtube, jak text v USA inscenují, mně u toho zaskočila a málem udusila snídaně… Vytvářet třeskutou komedii Čičvák nechtěl. Natož pak my. Výchozí situace ženy, která svou iluzi pokládá za objektivní fakt Čičvákovi posloužila jako sice zábavný, ale velmi bolestivý obraz současnosti – současnosti posedlé alternativními realitami a rozostřenými hranicemi mezi pravdou a lží, současnosti, v níž se masivně šíří neochota naslouchat exaktním faktům, současnosti, v níž končí objektivní realita, na které bychom se všichni uměli shodnout.
Nabízelo by se, že tohle je důvod, proč historická osobnost FFJ inspirovala ke hře tolik dramatiků, nejen Temperleye. Ovšem i ta nejslavnější verze – Je úchvatná! Petera Quiltera – je primárně zaujata především něčím jiným. Bizarním úspěchem FFJ, kterým v podstatě předběhla internetovou éru, v níž se může kdejakou šíleností či ostentativním neumětelstvím proslavit kdokoli. Quilter je opojen ženou-snílkem, která na přelomu 19. a 20. století ohromovala New York svými pěveckými recitály, přestože ke zpěvu neměla žádné předpoklady (ani hlas, ani sluch) a proslavila se tím, že s úspěchem vystupovala na veřejnosti s něčím, co vůbec neuměla. Líbí se mu její odvaha a její život ve lži skoro až melodramaticky obdivuje. Jeho hra nakonec vychází jako poněkud problematická, ačkoli nesmírně půvabná oslava snílkovského eskapismu.
Tady si neodpustím malou odbočku: jistě víte, že Ungelt má rád Petera Quiltera a Peter má rád nás. Uvedli jsme tři jeho hry (Trhni si, otče! už vidět nemůžete, 4000 dnů jen jako záznam na DRAMOXu, jen Vejšlap je stále na repertoáru). Peter nás opakovaně navštívil a kdo ho kdy potkal ví, že patří k těm nejvtipnějším společníkům, jaké můžete mít. Když se dozvěděl, že hrajeme Krásnou vzpomínku a nikoli jeho Je úchvatnou!, sehrál mi úžasnou komedii. Vztekal se, omdléval, proklínal, nadával, plakal a nic nedbal argumentů, že Je úchvatná! vyžaduje 6 postav, zatímco Temperley si vystačí se 2. Byla to legrace, která dostala nečekanou pointu – netrvalo dlouho a Quilter mi poslal seškrtanou verzi Úchvatné! pro 3 herce…
Ale vy jste už určitě pochopili, že nešlo jen o počet postav. Quilterova slavná Úchvatná! je výbornou konverzační komedií o jedné bláznivé paní, co ráda zpívá. Takovou hru Čičvákovi nenabídnete. Temperley sice FFJ také obdivuje, ale zachraňuje ho nápad dívat se na ni z perspektivy jejího korepetitora. Změna úhlu pohledu a rozhodnutí vyprávět příběh jako Cosmovu vzpomínku (v originále se hra jmenuje Souvenir) dalo Temperleymu zásadní tvůrčí impuls a text, se kterým nemohl dlouho pohnout, dokončil. Story už nemusela být o „bláznivé paní“, mohla být o muži, který připustil, udržoval a rozvíjel iluzorní sebepojetí dámy vysoké kultury, která adoruje božské hudební umění. Toto už Čičvákovi nabídnete!
Čičváka nezajímala obskurnost zbohatlice, která svými penězi nevědomky nutí okolí, aby jí lhalo, nechtěl se vysmívat její slávě, která zas tak překvapivá není (zábavě v New Yorku té doby kralovaly bizarní cirkusy, obludária, burlesky a další divnosti, viz např. film Největší showman). Od prvního přečtení šel jako ohař po odpovědích na otázky, proč jí to Cosma (a všichni další) dovolili? Proč mlčeli? Jak jí to mohlo po dlouhá léta procházet? Jak se může stát, že se myslící lidská bytost uzavře v nepropustné bublině?
Náhoda, že česká premiéra Krásné vzpomínky byla v listopadu 2021, tedy na konci covidové pandemie, mě nepřestává udivovat. Dle řady současných myslitelů pandemie dokonala odštěpení velké části společnosti od reality. Kolem nás bylo čím dál tím víc madam Jenkinsových. Čím dál tím víc lidí odmítlo akceptovat vědecká fakta, případně je považovali za zfalšované či zmanipulované. Čím dál tím víc lidí uvízlo v tzv. králičích norách (situace, kdy se člověk vinou selektivního výběru informací postupně uzavírá do stále užšího interpretačního světa). Pád do králičí nory je nejčastěji způsobován algoritmy sociálních sítí, které jsou naprogramované tak, aby vám ukazovaly jen to, co chcete. I Cosma říká FFJ to, co chce, a ačkoli nikdy nezalže, nikdy se také neodhodlá k tomu, aby její bublinu narušil.
To je klíčové rozcestí, na kterém se po pandemii ocitáme dnes a denně. Postava XY vám říká, že planeta Země je placatá. Co jí přesně odpovíte? Představte si různé okolnosti tohoto dialogu: vy jste chudí, XY superbohatá. Anebo: XY je vaše babička. Anebo: XY je váš zaměstnavatel či kontrolor na finančním úřadě. Anebo: s XY náhodou sedíte u jednoho stolku v kavárně. Co řeknete? A kdy a jak postavě XY řeknete, co si myslíte, jestli vůbec? A jak reagujete na argument, že to je jen „váš názor“ a „kdo to vlastně může s jistotou vědět…“?
Já v té kavárně (ano, příklad ze života) se zachoval jako Cosma. Plochou realitu jsem nerozporoval. Nevyjádřil jsem souhlas, avšak neverbalizovaný nesouhlas je v podstatě neverbalizovaný souhlas. Nebo ne? Stačilo, že jsem vyjádřil pochybnosti? Kde je hranice přesvědčení, že se vždycky můžu mýlit? Anebo konkrétně: jak jinak mohl Cosma reagovat na repliku FFJ v první scéně „Musíte být brutálně upřímný.“, než: „Zdá se mi, že… Některé tóny nejsou možná tak úplně… jisté?“?
Okamžiků, v nichž je Cosma blízko toho, že řekne holou a ničím nezaobalenou pravdu je v Krásné vzpomínce přehršel a Ondra Brousek je skvostně rozehrává. Zbožňuji například pasáž z druhé scény, v níž se Cosma odhodlá odmítnout nabídku FFJ, aby pokračovali v recitálech:
McM Vy si to chcete… zopakovat?
FFJ Samozřejmě.
McM Včetně zkoušek?
FFJ Mais oui.
McM (Poodejde o ní.) Je mi velice líto… Myslím, že opravdu nemůžu. Chci říct… Ne.
FFJ Ne?
McM Bohužel jsem na tom špatně s časem. Zatěžují mě časové i jiné… požadavky. Jiné závazky. Jiné.
Na proměnách Ondrova „ne“ jsem si v průběhu repríz ulítnul. Vždy na něj čekám se zatajeným dechem jako dítě na Ježíška. Vždyť není nakonec všechno jen o umění říkat „ne“? A pak si na něm trvat? Cosma své „ne“ odvolá, díky čemuž FFJ padá hlouběji do králičí nory a Cosmu stáhne s sebou. Ale on není Alenka v říši divů, on je Lewis Carroll. Svůj pád reflektuje. Vypráví nám o něm. A učí nás tak sebeobraně. Sebeobraně proti zaslepenosti. Popírat realitu je svůdné, snadné, úlevné, ale… Ale věřím v „život v pravdě.“
Cosma mě během těch sta repríz hodně naučil.
Napsal Pavel Ondruch
