Hvězdná jarní novinka
Kompletní program Kamenné a Letní scény až do poloviny září 2024 je na světě. Nepochybuji o tom, že vaši pozornost v něm mimo jiné uzmula novinka s Petrou Nesvačilovou a Ivou Pazderkovou Vzhůru ke hvězdám. První reprízy se v programu skoro až nenápadně vynořují na přelomu dubna a května. Ale jsem si jistý, že až přijde čas, nic nenápadného na nich nebude – tento severoirský text patří k nejlepším komorním komediím, jaké jsem kdy četl.
Nedávno se mě jeden člen Mecenášského klubu zeptal, jakým způsobem hledáme tituly. S odpovědí jsem neváhal, je jednoduchá: čtením her, čtením her, a ještě jednou: čtením her! Textů pro divadlo v poslední době sice vzniká přehršel, ale ne všechny jsou divadelními hrami. I proto je dramaturg dobrodružná profese. Bez ustání hledá jehlu v kupce sena, zatímco mu rukama prochází díla, která se buď hodí do jiného typu divadla, nebo k nim má tu větší, tu menší výhrady, anebo – a to snad nejčastěji – díla, která vynikají více autorovým entuziasmem než umem.
A pak se mu najednou do spárů dostane hra, kterou jedním dechem dočte a ve vteřině má jasno. Tak to bylo s komedií z roku 2012 dvaašedesátileté Marie Jones Vzhůru ke hvězdám. Hledali jsme tehdy titul pro herečku Petru Nesvačilovou, která v Ungeltu nejen zdomácněla, ale spolu s Davidem Švehlíkem, Richardem Krajčem a Terezou Brodskou patří k těm ungelťáckým hercům, které na žádném jiném jevišti neuvidíte. Měl jsem pro Petru připravené tři hry, ale Vzhůru ke hvězdám všechny převálcovala. Krátce po dočtení jsem s výkřiky nadšení zavolal Petře, text jí poslal, ona ho přečetla a s výkřiky nadšení mi zavolala zpátky.
Marii Jones, pocházející se severoirského Belfastu, se podařilo něco mimořádného – silné téma náročného života podhodnocených, přepracovaných, a přesto chudých pracovnic pečovatelské služby zpracovala v černou komedii, která ve svém zběsilém tempu baví od začátku do konce. Přitom humor v ní není na úkor zkoumaného tématu, ale vychází z něj, ba co víc: prohlubuje ho. Marie Jones nezapře skutečnost, že začínala jako herečka (znát ji můžete z jednoho z nejsilnějších filmů o Konfliktu v Severním Irsku Ve jménu otce) – stvořila dvě odlišné, proměnlivé a plnokrevné figury. Avšak stín „herečky, která píše“ dávno překročila.
V průlomové hře z roku 1999 Plný kapsy šutrů (která se jako jediná hrála i v ČR) dokázala, že umí myslet nejen za postavy, ale i za celek. Vzhůru ke hvězdám má kromě skvělých (anti)hrdinek výborně pointované a rytmicky vystavěné dialogy i funkční a překvapivý situační rámec. Propojila tak dva zdánlivě protikladné vlivy: groteskní, černokomediální irské drama ve stylu Martina McDonagha a, teď se podržte: francouzskou frašku se všemi jejími nepravděpodobnými náhodami a událostmi, které se technikou sněhové koule nekontrolovatelně řítí až k šokujícímu závěru.
Když čtu tak dobré divadelní hry, nejčastěji si představuji, jak by který herec onu roli hrál. Tady to bylo jiné. Francis, prostořeké ženské od rány, kterou jako první napadne, že by Davyho smrt šlo zužitkovat, jsem žádnou představu nevnucoval. Od začátku byla Petrou. Jako by Marie Jones Petru znala, jako by ji viděla ve všech rolích v Ungeltu a chtěla její herecké originalitě nabídnout další možnosti.
Petra v Ungeltu poprvé hrála v roce 2015 – Milan si ji vyhlídl pro roli problémové dcery v australské tragikomedii Mezi úterým a pátkem. Tehdy jsem s Ungeltem ještě spolupracoval externě, ale do teď si pamatuji okamžik z premiéry, v němž Peťa v jednom gestu obsáhla celou šíři postavy: po vypjaté scéně osaměla a v zoufalství chmátla po droze. V poslední chvíli se zarazila a rozhodla se ji nevzít. Přestože ve hře měla jen tři výstupy, její syrová studie problémové adolescentky byla tak autentická, že člověk měl pocit, že hraje svůj příběh – nikoli příběh dramatičky Joanny Murray Smith. Následovala Skořápka, ve které rozvinula svůj komediální talent (když dnes lidé mluví o tom, jak je překvapil Petřin komediální talent v seriálu Osada, odpovídám: „Takže jste ještě neviděli Skořápku?“), a Taneční hodiny, kde zas zužitkovala své filmové zkušenosti s vykreslením rozporuplných, tragikomických femme fatale. Každým rokem herecky rostla a cizelovala to, čemu se říká „osobnostní herectví“.
„Osobnostní herectví“, podle divadelního teoretika Jana Hyvnara, charakterizuje „individualismus, věcnost, úsilí o celostný akt, performativnost, nehrát, ‚být sám sebou' atd. Kraus, Krejča a Vostrý jej používali jako existenciální výraz pro potřebu být osobnostní – v dramatu, režii, herectví, čili v rámci divadla pojatého jako umění, zatímco teoretici studiových divadel pojem používali a dodnes používají jako dobový alternativní styl, jehož základem je opozice vůči kamenným nebo uměleckým divadlům...“
Je to fascinující herecký styl, kterému v Ungeltu kraluje nejen Petra, ale také Pavel Liška. Na jaře k nim přibude Iva Pazderková.
Iva v Ungeltu ještě nehrála, ale mysleli jsme si na ni dlouho. V době, kdy platila za nejtalentovanější studentku herectví na JAMU, jsem na brněnskou divadelní školu nastoupil i já. Coby mladé, rozkoukávající se a divadlem nepoznamenané jelito jsem k jejím školním výkonům vzhlížel se skoro náboženskou úctou. Byla nejpřesnější Markýza de Merteuil z Nebezpečných vztahů, jakou jsem kdy viděl, a po jejím výkonu v absolventské inscenaci Smetení Antigony, si už Antigonu nedokážu představit jinak.
Herecké naturely Petry a Ivy se doplňují tak skvěle, že jen těžko si pro tuto hru dokážu představit lepší obsazení. Navíc hvězdný tým rozšíří dvě jména, která patří k absolutním špičkám ve svém oboru: výpravy se ujme oceňovaný scénograf Marek Cpin (v Ungeltu debutoval ve Všech báječných věcech) a hudbu pro tuto dramatickou jazzovou jízdu složí a nahraje jedna z nejuznávanějších současných českých hudebnic Beata Hlavenková.
Vzhůru ke hvězdám! Vzhůru do nebes!
Pavel Ondruch
A pak se mu najednou do spárů dostane hra, kterou jedním dechem dočte a ve vteřině má jasno. Tak to bylo s komedií z roku 2012 dvaašedesátileté Marie Jones Vzhůru ke hvězdám. Hledali jsme tehdy titul pro herečku Petru Nesvačilovou, která v Ungeltu nejen zdomácněla, ale spolu s Davidem Švehlíkem, Richardem Krajčem a Terezou Brodskou patří k těm ungelťáckým hercům, které na žádném jiném jevišti neuvidíte. Měl jsem pro Petru připravené tři hry, ale Vzhůru ke hvězdám všechny převálcovala. Krátce po dočtení jsem s výkřiky nadšení zavolal Petře, text jí poslal, ona ho přečetla a s výkřiky nadšení mi zavolala zpátky.
Marii Jones, pocházející se severoirského Belfastu, se podařilo něco mimořádného – silné téma náročného života podhodnocených, přepracovaných, a přesto chudých pracovnic pečovatelské služby zpracovala v černou komedii, která ve svém zběsilém tempu baví od začátku do konce. Přitom humor v ní není na úkor zkoumaného tématu, ale vychází z něj, ba co víc: prohlubuje ho. Marie Jones nezapře skutečnost, že začínala jako herečka (znát ji můžete z jednoho z nejsilnějších filmů o Konfliktu v Severním Irsku Ve jménu otce) – stvořila dvě odlišné, proměnlivé a plnokrevné figury. Avšak stín „herečky, která píše“ dávno překročila.
V průlomové hře z roku 1999 Plný kapsy šutrů (která se jako jediná hrála i v ČR) dokázala, že umí myslet nejen za postavy, ale i za celek. Vzhůru ke hvězdám má kromě skvělých (anti)hrdinek výborně pointované a rytmicky vystavěné dialogy i funkční a překvapivý situační rámec. Propojila tak dva zdánlivě protikladné vlivy: groteskní, černokomediální irské drama ve stylu Martina McDonagha a, teď se podržte: francouzskou frašku se všemi jejími nepravděpodobnými náhodami a událostmi, které se technikou sněhové koule nekontrolovatelně řítí až k šokujícímu závěru.
Když čtu tak dobré divadelní hry, nejčastěji si představuji, jak by který herec onu roli hrál. Tady to bylo jiné. Francis, prostořeké ženské od rány, kterou jako první napadne, že by Davyho smrt šlo zužitkovat, jsem žádnou představu nevnucoval. Od začátku byla Petrou. Jako by Marie Jones Petru znala, jako by ji viděla ve všech rolích v Ungeltu a chtěla její herecké originalitě nabídnout další možnosti.
Petra v Ungeltu poprvé hrála v roce 2015 – Milan si ji vyhlídl pro roli problémové dcery v australské tragikomedii Mezi úterým a pátkem. Tehdy jsem s Ungeltem ještě spolupracoval externě, ale do teď si pamatuji okamžik z premiéry, v němž Peťa v jednom gestu obsáhla celou šíři postavy: po vypjaté scéně osaměla a v zoufalství chmátla po droze. V poslední chvíli se zarazila a rozhodla se ji nevzít. Přestože ve hře měla jen tři výstupy, její syrová studie problémové adolescentky byla tak autentická, že člověk měl pocit, že hraje svůj příběh – nikoli příběh dramatičky Joanny Murray Smith. Následovala Skořápka, ve které rozvinula svůj komediální talent (když dnes lidé mluví o tom, jak je překvapil Petřin komediální talent v seriálu Osada, odpovídám: „Takže jste ještě neviděli Skořápku?“), a Taneční hodiny, kde zas zužitkovala své filmové zkušenosti s vykreslením rozporuplných, tragikomických femme fatale. Každým rokem herecky rostla a cizelovala to, čemu se říká „osobnostní herectví“.
„Osobnostní herectví“, podle divadelního teoretika Jana Hyvnara, charakterizuje „individualismus, věcnost, úsilí o celostný akt, performativnost, nehrát, ‚být sám sebou' atd. Kraus, Krejča a Vostrý jej používali jako existenciální výraz pro potřebu být osobnostní – v dramatu, režii, herectví, čili v rámci divadla pojatého jako umění, zatímco teoretici studiových divadel pojem používali a dodnes používají jako dobový alternativní styl, jehož základem je opozice vůči kamenným nebo uměleckým divadlům...“
Je to fascinující herecký styl, kterému v Ungeltu kraluje nejen Petra, ale také Pavel Liška. Na jaře k nim přibude Iva Pazderková.
Iva v Ungeltu ještě nehrála, ale mysleli jsme si na ni dlouho. V době, kdy platila za nejtalentovanější studentku herectví na JAMU, jsem na brněnskou divadelní školu nastoupil i já. Coby mladé, rozkoukávající se a divadlem nepoznamenané jelito jsem k jejím školním výkonům vzhlížel se skoro náboženskou úctou. Byla nejpřesnější Markýza de Merteuil z Nebezpečných vztahů, jakou jsem kdy viděl, a po jejím výkonu v absolventské inscenaci Smetení Antigony, si už Antigonu nedokážu představit jinak.
Herecké naturely Petry a Ivy se doplňují tak skvěle, že jen těžko si pro tuto hru dokážu představit lepší obsazení. Navíc hvězdný tým rozšíří dvě jména, která patří k absolutním špičkám ve svém oboru: výpravy se ujme oceňovaný scénograf Marek Cpin (v Ungeltu debutoval ve Všech báječných věcech) a hudbu pro tuto dramatickou jazzovou jízdu složí a nahraje jedna z nejuznávanějších současných českých hudebnic Beata Hlavenková.
Vzhůru ke hvězdám! Vzhůru do nebes!
Pavel Ondruch
