100. repríza Pstruhů
Začátek roku 2026 je ve znamení stých repríz – po Krásné vzpomínce jsme 12. ledna oslavili kulatiny Pstruhů. Před námi je sice ještě 100. repríza Příběhu ze zoo, ale v tomto blogu se vnoříme do vod, v nichž se stále čile hemží Pstruzi.
O Pstruhy po jejich premiéře 13. dubna 2022 měli velký zájem nejen diváci Kamenné a Letní scény, ale i zájezdové štace. Není proto divu, že naše dokonale sehraná trojice Pavla Lišky, Jaromíra Dulavy a Aleny Mihulové za skoro 4 roky objela celou republiku. 100. reprízu tak viděli diváci v Nymburce. S pražskými diváky jsme slavili 24. ledna na Kamenné scéně.
Do druhé stovky vstoupila vyzrálá inscenace, kterou nejčastěji doporučuji těm našim divačkám, které chtějí vytáhnout do divadla muže divadlem nepolíbeného a preferujícího spíš zábavu typu sport či automobilismus (monolog Pavla Lišky o tom, jak v dospívání rozmontoval motor a všechny součástky rozložil jednu vedle druhé, v hledišti často vyvolává souhlasné mručení). Pstruzi jsou ale uhrančiví nejen tím, že zobrazují obyčejné lidi a naše každodenní trable (včetně krize středního věku a strachu ze stárnutí, nemocí a smrti), ale také překvapivými žánrovými veletoči.
Na počátku stál Pavel Liška. Když se po letech vrátil do Ungeltu v Houslích (poprvé u nás hrál v roce 1996, kdy převzal roli po Ondrovi Vetchém v Bouřlivém jaru), bylo jasné, že pro něj vymyslíme další roli. To se ale snadněji řeklo, než vykonalo. Pavel je herec, který poctivě a dlouho vybírá, čemu se chce věnovat. A to pochopitelně zabere čas. V tomto kontextu považuji tři roky, které dělí premiéra Houslí od premiéry Pstruhů, za úspěch.
Pavel byl otevřený všem možnostem, avšak kdykoli se mi snažil nastínit, k čemu by ho to táhlo nejvíc, zmiňoval touhu po improvizaci a komunikaci s divákem. Nechtěl nic, kde by musel hrát – či předstírat – „čtvrtou stěnu“ (tj. pomyslnou zeď mezi hledištěm a jevištěm). Nesnáší, když se jako herec má tvářit, že neví o divácích – i v realistických Houslích si navzdory logice našel místo, v němž čtvrtou stěnu rozbíjí. Tohle antiiluzivní zadání jsem si přeložil jako směrovku do italských vod, kde tradice renesančního improvizačního divadla (Commedia dell'arte) žije i v současném dramatu.
Mou pozornost záhy uzmul italský dramatik Edoardo Erba. Všude možně se o něm psalo jako o dramatikovi, který propojuje tradici Commedia dell'arte se symbolistním dramatem. To mě navnadilo! Spojil jsem se s překladatelkou Marinou Feltlovou, která pro Český rozhlas přeložila jeho nejslavnější hru Newyorský maraton. Společně jsme zjistili, že se Erba specializuje na komorní hry (asi si dokážete představit, že to mě navnadilo ještě víc) a následně prošli celé jeho dílo. Pstruzi jasně zvítězili – okouzlující šéf autoservisu, zestárlý floutek a chronický záletník Maurizio byla role pro Pavla jako ušitá.
Teď už o tom jen přesvědčit Pavla…
Marina připravila podrobnou synopsi. Zároveň jsem ji poprosil, ať přeloží začátek – skvostná scéna, která se odehrává na římském náměstí, je přímo archetypální komediální situace (kolik humoru ve světové dramatice způsobily omyly)! Okamžitě z ní vyčtete, že ji psal vynikající dramatik s hlubokým smyslem pro humor i pro herce. Prostě ideální materiál k přesvědčení pochybujícího herce, který vám něžně hodil na hlavu desítky jiných textů. K ukázce a synopsi jsem ještě přihodil odkaz na video z originální římské inscenace (video můžete vidět ZDE), vše Pavlovi poslal a čekal.
A… nalomil jsem ho. Ale nepřesvědčil. Nezbývalo než pro něj uspořádat „překlad z listu“. Noční můra každého překladatele divadelních her… Leč Marina se nezalekla a o pár týdnů později jsme v klubu pojídali dortíky a u toho poslouchali, jak nám živě překládá ukázky dialogů. Po jejím obdivuhodném výkonu Pavel konečně kývnul. Sice opatrně, ale kývnul.
Když se nám podařilo tento vrchol překlenout, už to jelo snadno. Kdo bude parťák Pavla? Geniální komediant Lála Dulava! Kdo bude jeho manželka: v Ungeltu zdomácnělá Alenka Mihulová! Kdo je bude režírovat: Jakub Šmíd, režisér s citem pro všechny barvy, zvláště ty italské! Při sjezdu do klidných přípravných vod mi zatrnulo už jen jednou: když Pavel dostal první verzi překladu…
Bál jsem se, že by se mohl v pochybnostech utopit – přece jenom bylo ve hře několik interpretačních nástrah. Ale neutopil se. Vzal to jako výzvu. Definitivně mi pak „odtrnulo“, když pípla SMS od Lály, že čte Pstruhy a „rve smichy a dojetim“. Druhý den volal, že hru dočetl, že se vyvinula úplně nečekaným směrem a že je zděšen z náročnosti úkolu. Bingo! Není lepší začátek zkoušení než vášnivě položená otázka: „Co s tím budeme dělat?“.
Když jsme se pak nad hotovým překladem potkávali s režisérem Jakubem Šmídem, interpretační hádanky jsme luštili s chutí. Stále jsme však naráželi na problematický závěr. Naše režijně-dramaturgické schůzky se pokaždé zvrhly v debaty o tom, jak naložit s koncem. Závěr inscenace je jeden z nejtěžších úkolů a my si nevěděli rady. Oťuknul jsem proto autora, který přiznal, že měl s koncem úplně stejné trable. Z nouze nechal Maurizia (Pavla) zešílet v temném tetině sklepě, o němž se zmiňuje v první půlce. Hru uzavřel obrazem Luigiho (Lály), jak s tajemným úsměškem nahazuje prut.
Vrátili jsme se ke „gruntu“ – koncepce vycházela z hereckého naturelu Pavla Lišky a opírala se o ty vlastnosti textu, které navazovaly na Commedii dell'arte. Nos jsem zanořil do Goldoniho, Gozziho či Molièrových komedií a došlo mi, že pokud Erba pracuje s klasickou archetypální situací „napravení prostopášníka“ á la Don Juan, tak je záhodno onoho prostopášníka buď napravit, anebo potrestat. V duchu vzorců klasických komedií jsme se pak s Jakubem rozhodli, že Maurizia necháme prohlédnout. Luigi ho nezničí, naopak: zachrání ho, napraví.
Nebylo třeba nijak zásadně zasahovat do textu. Stačil jen malý škrt a řešení bylo na světě. Ale co autor? Přece jenom to je první uvedení tohoto jeho textu v zahraničí… nebude už jen kvůli tomu protestovat? Neprotestoval. Prokázal, že je na prvním místě divadelník, praktik, který všechny své texty dotváří během reprízování. Když se z Říma přiletěl podívat na Letní scénu, tleskal vestoje.
Čím víc zraje druhá půlka, tím víc náš konec sedí. Zkoušení druhé snové půle bylo mnohem – mnohem! – náročnější než komediální, a tedy žánrově přímočařejší, půle první. Na premiéře jsem se nejvíc bál, co přijde po přestávce. To už nehrozí. Závěrečný duel Lály a Pavla se zanořil vskutku hluboko. Měl jsem husí kůži. A u šokujícího finálního twistu (který nesmím prozradit kvůli těm z vás, kteří jste to ještě neviděli) jsem vydechnul překvapením, přestože to pro mě žádné překvapení nebylo. Pstruzi během sta repríz vyzráli v sebejistou hereckou krasojízdu.
Tato sebejistota hercům umožňuje i větší zapojení vás – diváků! Buď hrajete obyvatele Říma na rušném náměstí, anebo ryby v řece Aniene, které se dlouhým prutem vrávorajícím nad vašimi hlavami snaží ulovit nejdřív Lála a pak Pavel. Ale bát se nemusíte: na jeviště vás nikdo nevytáhne. Maximálně vás osloví – a v takovém případě můžete odpovědět, nebo zarytě mlčet (což není tak častá varianta, jak byste předpokládali). Pstruzi zkrátka stále „oslovují“, ať už obrazně nebo doslova.
Napsal Pavel Ondruch
Do druhé stovky vstoupila vyzrálá inscenace, kterou nejčastěji doporučuji těm našim divačkám, které chtějí vytáhnout do divadla muže divadlem nepolíbeného a preferujícího spíš zábavu typu sport či automobilismus (monolog Pavla Lišky o tom, jak v dospívání rozmontoval motor a všechny součástky rozložil jednu vedle druhé, v hledišti často vyvolává souhlasné mručení). Pstruzi jsou ale uhrančiví nejen tím, že zobrazují obyčejné lidi a naše každodenní trable (včetně krize středního věku a strachu ze stárnutí, nemocí a smrti), ale také překvapivými žánrovými veletoči.
Na počátku stál Pavel Liška. Když se po letech vrátil do Ungeltu v Houslích (poprvé u nás hrál v roce 1996, kdy převzal roli po Ondrovi Vetchém v Bouřlivém jaru), bylo jasné, že pro něj vymyslíme další roli. To se ale snadněji řeklo, než vykonalo. Pavel je herec, který poctivě a dlouho vybírá, čemu se chce věnovat. A to pochopitelně zabere čas. V tomto kontextu považuji tři roky, které dělí premiéra Houslí od premiéry Pstruhů, za úspěch.
Pavel byl otevřený všem možnostem, avšak kdykoli se mi snažil nastínit, k čemu by ho to táhlo nejvíc, zmiňoval touhu po improvizaci a komunikaci s divákem. Nechtěl nic, kde by musel hrát – či předstírat – „čtvrtou stěnu“ (tj. pomyslnou zeď mezi hledištěm a jevištěm). Nesnáší, když se jako herec má tvářit, že neví o divácích – i v realistických Houslích si navzdory logice našel místo, v němž čtvrtou stěnu rozbíjí. Tohle antiiluzivní zadání jsem si přeložil jako směrovku do italských vod, kde tradice renesančního improvizačního divadla (Commedia dell'arte) žije i v současném dramatu.
Mou pozornost záhy uzmul italský dramatik Edoardo Erba. Všude možně se o něm psalo jako o dramatikovi, který propojuje tradici Commedia dell'arte se symbolistním dramatem. To mě navnadilo! Spojil jsem se s překladatelkou Marinou Feltlovou, která pro Český rozhlas přeložila jeho nejslavnější hru Newyorský maraton. Společně jsme zjistili, že se Erba specializuje na komorní hry (asi si dokážete představit, že to mě navnadilo ještě víc) a následně prošli celé jeho dílo. Pstruzi jasně zvítězili – okouzlující šéf autoservisu, zestárlý floutek a chronický záletník Maurizio byla role pro Pavla jako ušitá.
Teď už o tom jen přesvědčit Pavla…
Marina připravila podrobnou synopsi. Zároveň jsem ji poprosil, ať přeloží začátek – skvostná scéna, která se odehrává na římském náměstí, je přímo archetypální komediální situace (kolik humoru ve světové dramatice způsobily omyly)! Okamžitě z ní vyčtete, že ji psal vynikající dramatik s hlubokým smyslem pro humor i pro herce. Prostě ideální materiál k přesvědčení pochybujícího herce, který vám něžně hodil na hlavu desítky jiných textů. K ukázce a synopsi jsem ještě přihodil odkaz na video z originální římské inscenace (video můžete vidět ZDE), vše Pavlovi poslal a čekal.
A… nalomil jsem ho. Ale nepřesvědčil. Nezbývalo než pro něj uspořádat „překlad z listu“. Noční můra každého překladatele divadelních her… Leč Marina se nezalekla a o pár týdnů později jsme v klubu pojídali dortíky a u toho poslouchali, jak nám živě překládá ukázky dialogů. Po jejím obdivuhodném výkonu Pavel konečně kývnul. Sice opatrně, ale kývnul.
Když se nám podařilo tento vrchol překlenout, už to jelo snadno. Kdo bude parťák Pavla? Geniální komediant Lála Dulava! Kdo bude jeho manželka: v Ungeltu zdomácnělá Alenka Mihulová! Kdo je bude režírovat: Jakub Šmíd, režisér s citem pro všechny barvy, zvláště ty italské! Při sjezdu do klidných přípravných vod mi zatrnulo už jen jednou: když Pavel dostal první verzi překladu…
Bál jsem se, že by se mohl v pochybnostech utopit – přece jenom bylo ve hře několik interpretačních nástrah. Ale neutopil se. Vzal to jako výzvu. Definitivně mi pak „odtrnulo“, když pípla SMS od Lály, že čte Pstruhy a „rve smichy a dojetim“. Druhý den volal, že hru dočetl, že se vyvinula úplně nečekaným směrem a že je zděšen z náročnosti úkolu. Bingo! Není lepší začátek zkoušení než vášnivě položená otázka: „Co s tím budeme dělat?“.
Když jsme se pak nad hotovým překladem potkávali s režisérem Jakubem Šmídem, interpretační hádanky jsme luštili s chutí. Stále jsme však naráželi na problematický závěr. Naše režijně-dramaturgické schůzky se pokaždé zvrhly v debaty o tom, jak naložit s koncem. Závěr inscenace je jeden z nejtěžších úkolů a my si nevěděli rady. Oťuknul jsem proto autora, který přiznal, že měl s koncem úplně stejné trable. Z nouze nechal Maurizia (Pavla) zešílet v temném tetině sklepě, o němž se zmiňuje v první půlce. Hru uzavřel obrazem Luigiho (Lály), jak s tajemným úsměškem nahazuje prut.
Vrátili jsme se ke „gruntu“ – koncepce vycházela z hereckého naturelu Pavla Lišky a opírala se o ty vlastnosti textu, které navazovaly na Commedii dell'arte. Nos jsem zanořil do Goldoniho, Gozziho či Molièrových komedií a došlo mi, že pokud Erba pracuje s klasickou archetypální situací „napravení prostopášníka“ á la Don Juan, tak je záhodno onoho prostopášníka buď napravit, anebo potrestat. V duchu vzorců klasických komedií jsme se pak s Jakubem rozhodli, že Maurizia necháme prohlédnout. Luigi ho nezničí, naopak: zachrání ho, napraví.
Nebylo třeba nijak zásadně zasahovat do textu. Stačil jen malý škrt a řešení bylo na světě. Ale co autor? Přece jenom to je první uvedení tohoto jeho textu v zahraničí… nebude už jen kvůli tomu protestovat? Neprotestoval. Prokázal, že je na prvním místě divadelník, praktik, který všechny své texty dotváří během reprízování. Když se z Říma přiletěl podívat na Letní scénu, tleskal vestoje.
Čím víc zraje druhá půlka, tím víc náš konec sedí. Zkoušení druhé snové půle bylo mnohem – mnohem! – náročnější než komediální, a tedy žánrově přímočařejší, půle první. Na premiéře jsem se nejvíc bál, co přijde po přestávce. To už nehrozí. Závěrečný duel Lály a Pavla se zanořil vskutku hluboko. Měl jsem husí kůži. A u šokujícího finálního twistu (který nesmím prozradit kvůli těm z vás, kteří jste to ještě neviděli) jsem vydechnul překvapením, přestože to pro mě žádné překvapení nebylo. Pstruzi během sta repríz vyzráli v sebejistou hereckou krasojízdu.
Tato sebejistota hercům umožňuje i větší zapojení vás – diváků! Buď hrajete obyvatele Říma na rušném náměstí, anebo ryby v řece Aniene, které se dlouhým prutem vrávorajícím nad vašimi hlavami snaží ulovit nejdřív Lála a pak Pavel. Ale bát se nemusíte: na jeviště vás nikdo nevytáhne. Maximálně vás osloví – a v takovém případě můžete odpovědět, nebo zarytě mlčet (což není tak častá varianta, jak byste předpokládali). Pstruzi zkrátka stále „oslovují“, ať už obrazně nebo doslova.
Napsal Pavel Ondruch
