Inscenace Nadechnout se života je na světě
Včera a předvčerejškem jsme oslavili české premiéry inscenace Nadechnout se života. Z fotek, které najdete na konci tohoto blogového příspěvku, vycítíte, že to byly velkolepé večery. Určitě i proto, že cesta k nim nebyla jen tak. Je sice úžasné mít všechno dokonale naplánované, ale je ještě úžasnější nepropadnout panice, když to musíte přeplánovat. Ale na něco si stojí za to počkat.
Ungelt – a vůbec všichni divadelní diváci – jsme si s radostí počkali na Terezu Brodskou. A to hned nadvakrát.
Nejdříve jsme čekali 20 let. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo si při sledování Terezy v televizi (její spolupráce s režisérkou Terezou Kopáčovou vyústila v několik klenotů) říkal, jaká je škoda, že se divadlu vyhýbá. Navíc o její poslední činoherní práci – opět v Ungeltu (!) – kolují přímo legendy. Tereza ve hře Franka Marcuse Jak vraždili sestru Charlie (premiéra 24. února 2000) po boku Aleny Vránové a Valérie Zawadské prý doslova zářila. Milan často vzpomínal na sehranost originálního hereckého tria a sama Terezka mi vyprávěla, jak si uměly užívat reprízy, zvláště pak zájezdy. Avšak po derniéře Charlie v roce 2004 všichni podlehli tomu, že Tereza se divadlu už věnovat nechce.
Ale věci se mění. Prozření přišlo 12. ledna 2023. Tehdy se natáčel další díl rozhlasové talk show Rozpravy Milana Heina. Milan si pozval Terezu s manželem Herbertem Slavíkem (v rozhlasovém archivu je tento díl stále k mání, najdete ho ZDE). Byl jsem u toho, když Terezka vstoupila do Ungeltu a ztratila řeč. V této souvislosti se mi vybavuje replika z Nadechnout se života: „Jako by se čas vrátil zpátky.“ Omámeně procházela hledištěm, pak s hlubokým nádechem vycupitala schůdky vzhůru na jeviště, křížem krážem proplula po těch pár čtverečních metrech, kterými jeviště Ungeltu disponuje, aby nakonec somnambulně zmizela v zákulisí. Narazila tam na Milana, kterému okouzleně sdělila, že by se k divadlu ráda vrátila. A že pokud, tak jen v Ungeltu.
Takovou hozenou rukavici můžete jen těžko ignorovat. Zvláště, když se okolnosti v plánovaných premiérách zašmodrchají tak, že máte volný zkoušecí turnus jen o pár měsíců později. Ještě ten večer po Rozpravách jsem z šuplíku vytáhl hru, na kterou jsem si myslel už léta – Nadechnout se života (světovou premiéru v Londýně měla v roce 2002). Neuběhlo ani pár týdnů a už jsme měli nejen sestavený celý tým (s Terezou bude hrát Jitka Smutná a režírovat je bude Šimon Dominik), ale také data premiér: 4. a 5. listopadu 2023.
A tím se dostáváme k druhému čekání.
Z červencového blogového příspěvku víte, že kompletní tvůrčí tým se poprvé potkal na Letní scéně. Denně jsme pak zkoušeli od 18. září. Odhalování skrytých významů, ohmatávání složité struktury Hareova textu a mlsání dobrot, které pečující Terezka bez ustání nosila, začal k naší hrůze doprovázet její zlověstný kašel. Po pár dnech nám nezbylo nic jiného než práci přerušit. Doufali jsme, že se doma uzdraví natotata, ale nemoc ji skolila. Po dvou týdnech bylo jasné, že je nereálné uskutečnit premiéru v naplánovaném termínu.
Terezčin velkorysý návrh na přeobsazení jsme odmítli dřív, než vůbec dokončila větu, a vrhli jsme se na přípravu plánu B. Naštěstí Jitka Smutná i Tereza neměly do konce roku žádné jiné závazky. To bohužel nebyl případ režiséra Šimona Dominika. Ale i on byl velkorysý: pochopil situaci i nezbytnost toho uskutečnit premiéru co nejdřív (v tu dobu byly reprízy až do května skoro vyprodané a v diářích se nám skvěly i potvrzené zájezdy…) a režijní štafetu předal tomu, kdo s ním na hře coby dramaturg pracoval. Tedy mně…
Přiznávám, že jsem z toho radost neměl. Ne proto, že bych Hareův text nemiloval, a už vůbec ne proto, že bych nebyl uchvácen dokonalým obsazením, ale zkrátka proto, že v poslední sezóně bylo přeondruchováno. A že to vypadá, jako bych si jako umělecký šéf přihrával jednu režii vedle druhé. Nebudu vás nudit vysvětlováním, že to je jen důsledek různých provozních zašmodrchanců a raději vám rovnou slíbím, že po Vzhůru ke hvězdám si od mé režie odpočinete. Fakt! Těšit se můžete na taková esa jako je Janusz Klimsza, Vít Vencl, Milan Schejbal, Michal Dočekal anebo Martin Čičvák.
Výměna režiséra umožnila dotáhnout plán B, který dával Terezce celý říjen na uzdravení a pak krásných sedm týdnů na dozkoušení. První uvedení jsme stanovili na původní sedmou reprízu 20. prosince, přičemž oficiální premiéry jsme vsunuli na počátek roku 2024. Přesunout jsme museli čtyři vyprodané listopadové a dvě vyprodané prosincové reprízy. Znovu děkuji za pochopení a vstřícnost všem divákům, kterých se to dotklo!
A teď si představte ten košík stresu, který musela Terezka Brodská v tu dobu vláčet… Byl určitě plný pochybností, že po těch letech zapomněla, jak na divadle hrát, strachu z náročného textu, úzkosti z očekávání laické i odborné veřejnosti, nebezpečí, že rekonvalescence nebyla dostatečná a tak dále, a tak dále… A aby toho nebylo málo – tlak zesiloval její smysl pro zodpovědnost. Nechtěla dostat divadlo do úzkých. Obtížena tímto košem sestoupila 31. října znovu do tenat Ungeltu.
Já, Jitka a asistentka režie Maruška Krbová jsme k tomuto koši přiskočili a zkusili ho nadlehčit. Přece jenom ve čtyřech toho unesete daleko víc. Ale Terezka to zvládala i tak obdivuhodně. Dokonce nám u toho ještě každé ráno servírovala dobrůtky z vyhlášené pekárny a kafíčko se šlehačkou, čokoládou a (někdy) kapkou likéru. Brzy se prokázalo, že všechny strachy byly liché. Terezka sama vyprazdňovala košík a závaží odhazovala, jako by to byly lehounké balónky. Nejen že z divadelního herectví nic nezapomněla, ale vyzrála v heroinu s charismatem, obří emocionální škálou a unikátní dovedností propojit spontánní herecký pud s vědomým smyslem pro tvar.
Měla k tomu ideální partnerku. Jitka Smutná v Ungeltu zatím hrála jen v komediálních rolích. Její laskavá a ironická maminka v Kdokoli může dělat cokoli, nonkonformní zlodějka na útěku v Přítelkyních a popletená hospodyně v Dovolené paní Josefy jsou sice každá jiná, ale přesto bylo jasné, že čtvrtá Jitčina role v Ungeltu musí být v totálně odlišném žánru. V psychologickém dramatu Nadechnout se života dostala unikátní příležitost proměnit se v osamělou vlčici Madeleine, stárnoucí hipísačku, ježatou aktivistku a odbornici na islámské umění, která se skrývá před světem na ostrově Wight. A využila ji úchvatně. Na zkoušku, na níž jsem „nepoznal“ Jitčin hlas, tón, a ani tvář, nikdy nezapomenu…
Madeleine a Frances jsou každá z jiného světa. Jako Tereza s Jitkou. Přesto, anebo spíš právě proto, je jejich jevištní spojení tak fascinující, tak jiskřivé, tak napínavé. Vzpomínám si, že při přípravě jsem přemýšlel, jak nejlépe vyvrcholit první půlku inscenace. Uvědomil jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se hrdinky popraly. Ale taky jsem věděl, že něco takového není možné hercům vnutit, je třeba k tomu přirozeně dojít. Předsevzal jsem si, že situaci na zkouškách zkusím vystavět tak, aby nebylo možné se nezbít.
Krátce před generálkovým týdnem jsem zaznamenal, jak Terezce cukla ruka… Ha! Při připomínkách pak stačilo už jen naznačit, že dveře kontrolovaného fyzického násilí jsou otevřené a bude-li se jim chtít, mohou vejít. Facka, která pak dopadla na Jitčinu tvář, jakožto i následná bitka, musela otřást nejen mnou, herečkami, ale i Týnským chrámem. Herectví bolí. Obrazně i doslovně. Ale bolest vystřídala radost – nešlo popřít, že jsme tím udeřili hřebíček na hlavičku. Přesně tohle konec první půlky potřeboval. A přesně tohle je jeden z důvodů, proč tak moc obdivuji Jitku a Terezku – bez řečí vystoupily z komfortní zóny a šly do toho naplno!
Od toho okamžiku inscenace kvapně rostla. Prokoukla ze dne na den, jako kdyby zničehonic změklo doposud nezralé ovoce. A tak jsme ho 20. prosince, poprvé před vyprodaným hledištěm, začali sbírat. První diváci dýchali spolu s námi. I díky nim jsme na další repríze – odpoledne na Silvestra – hráli jako by to nebylo druhé uvedení, ale dvacáté. Oficiální premiéry 8. a 9. ledna pro členy Mecenášského klubu, přátele, kolegy, kritiky, sponzory a další blízké duše Ungeltu, byly už sebejisté. I tak ale standing ovation první večer a standing ovation druhý večer překvapil, potěšil, uhranul…
Nic už nemohlo tento zážitek přehlušit – ani dojemný přípitek celého tvůrčího týmu a všech ungelťáků, ani gratulace ve foyer, ani inspirativní rozhovory s diváky, kteří nám vyprávěli o tom, jak to celé vnímali a co si z toho odnesli (výjimečnou radost mi udělala překladatelka Kateřina Hilská s manželem Martinem Hilským), a ani výborné croissanty, kterými jsme se vesele po zbytek večera ládovali.
Ano, na tohle si opravdu stálo za to počkat.
Pavel Ondruch
Nejdříve jsme čekali 20 let. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo si při sledování Terezy v televizi (její spolupráce s režisérkou Terezou Kopáčovou vyústila v několik klenotů) říkal, jaká je škoda, že se divadlu vyhýbá. Navíc o její poslední činoherní práci – opět v Ungeltu (!) – kolují přímo legendy. Tereza ve hře Franka Marcuse Jak vraždili sestru Charlie (premiéra 24. února 2000) po boku Aleny Vránové a Valérie Zawadské prý doslova zářila. Milan často vzpomínal na sehranost originálního hereckého tria a sama Terezka mi vyprávěla, jak si uměly užívat reprízy, zvláště pak zájezdy. Avšak po derniéře Charlie v roce 2004 všichni podlehli tomu, že Tereza se divadlu už věnovat nechce.
Ale věci se mění. Prozření přišlo 12. ledna 2023. Tehdy se natáčel další díl rozhlasové talk show Rozpravy Milana Heina. Milan si pozval Terezu s manželem Herbertem Slavíkem (v rozhlasovém archivu je tento díl stále k mání, najdete ho ZDE). Byl jsem u toho, když Terezka vstoupila do Ungeltu a ztratila řeč. V této souvislosti se mi vybavuje replika z Nadechnout se života: „Jako by se čas vrátil zpátky.“ Omámeně procházela hledištěm, pak s hlubokým nádechem vycupitala schůdky vzhůru na jeviště, křížem krážem proplula po těch pár čtverečních metrech, kterými jeviště Ungeltu disponuje, aby nakonec somnambulně zmizela v zákulisí. Narazila tam na Milana, kterému okouzleně sdělila, že by se k divadlu ráda vrátila. A že pokud, tak jen v Ungeltu.
Takovou hozenou rukavici můžete jen těžko ignorovat. Zvláště, když se okolnosti v plánovaných premiérách zašmodrchají tak, že máte volný zkoušecí turnus jen o pár měsíců později. Ještě ten večer po Rozpravách jsem z šuplíku vytáhl hru, na kterou jsem si myslel už léta – Nadechnout se života (světovou premiéru v Londýně měla v roce 2002). Neuběhlo ani pár týdnů a už jsme měli nejen sestavený celý tým (s Terezou bude hrát Jitka Smutná a režírovat je bude Šimon Dominik), ale také data premiér: 4. a 5. listopadu 2023.
A tím se dostáváme k druhému čekání.
Z červencového blogového příspěvku víte, že kompletní tvůrčí tým se poprvé potkal na Letní scéně. Denně jsme pak zkoušeli od 18. září. Odhalování skrytých významů, ohmatávání složité struktury Hareova textu a mlsání dobrot, které pečující Terezka bez ustání nosila, začal k naší hrůze doprovázet její zlověstný kašel. Po pár dnech nám nezbylo nic jiného než práci přerušit. Doufali jsme, že se doma uzdraví natotata, ale nemoc ji skolila. Po dvou týdnech bylo jasné, že je nereálné uskutečnit premiéru v naplánovaném termínu.
Terezčin velkorysý návrh na přeobsazení jsme odmítli dřív, než vůbec dokončila větu, a vrhli jsme se na přípravu plánu B. Naštěstí Jitka Smutná i Tereza neměly do konce roku žádné jiné závazky. To bohužel nebyl případ režiséra Šimona Dominika. Ale i on byl velkorysý: pochopil situaci i nezbytnost toho uskutečnit premiéru co nejdřív (v tu dobu byly reprízy až do května skoro vyprodané a v diářích se nám skvěly i potvrzené zájezdy…) a režijní štafetu předal tomu, kdo s ním na hře coby dramaturg pracoval. Tedy mně…
Přiznávám, že jsem z toho radost neměl. Ne proto, že bych Hareův text nemiloval, a už vůbec ne proto, že bych nebyl uchvácen dokonalým obsazením, ale zkrátka proto, že v poslední sezóně bylo přeondruchováno. A že to vypadá, jako bych si jako umělecký šéf přihrával jednu režii vedle druhé. Nebudu vás nudit vysvětlováním, že to je jen důsledek různých provozních zašmodrchanců a raději vám rovnou slíbím, že po Vzhůru ke hvězdám si od mé režie odpočinete. Fakt! Těšit se můžete na taková esa jako je Janusz Klimsza, Vít Vencl, Milan Schejbal, Michal Dočekal anebo Martin Čičvák.
Výměna režiséra umožnila dotáhnout plán B, který dával Terezce celý říjen na uzdravení a pak krásných sedm týdnů na dozkoušení. První uvedení jsme stanovili na původní sedmou reprízu 20. prosince, přičemž oficiální premiéry jsme vsunuli na počátek roku 2024. Přesunout jsme museli čtyři vyprodané listopadové a dvě vyprodané prosincové reprízy. Znovu děkuji za pochopení a vstřícnost všem divákům, kterých se to dotklo!
A teď si představte ten košík stresu, který musela Terezka Brodská v tu dobu vláčet… Byl určitě plný pochybností, že po těch letech zapomněla, jak na divadle hrát, strachu z náročného textu, úzkosti z očekávání laické i odborné veřejnosti, nebezpečí, že rekonvalescence nebyla dostatečná a tak dále, a tak dále… A aby toho nebylo málo – tlak zesiloval její smysl pro zodpovědnost. Nechtěla dostat divadlo do úzkých. Obtížena tímto košem sestoupila 31. října znovu do tenat Ungeltu.
Já, Jitka a asistentka režie Maruška Krbová jsme k tomuto koši přiskočili a zkusili ho nadlehčit. Přece jenom ve čtyřech toho unesete daleko víc. Ale Terezka to zvládala i tak obdivuhodně. Dokonce nám u toho ještě každé ráno servírovala dobrůtky z vyhlášené pekárny a kafíčko se šlehačkou, čokoládou a (někdy) kapkou likéru. Brzy se prokázalo, že všechny strachy byly liché. Terezka sama vyprazdňovala košík a závaží odhazovala, jako by to byly lehounké balónky. Nejen že z divadelního herectví nic nezapomněla, ale vyzrála v heroinu s charismatem, obří emocionální škálou a unikátní dovedností propojit spontánní herecký pud s vědomým smyslem pro tvar.
Měla k tomu ideální partnerku. Jitka Smutná v Ungeltu zatím hrála jen v komediálních rolích. Její laskavá a ironická maminka v Kdokoli může dělat cokoli, nonkonformní zlodějka na útěku v Přítelkyních a popletená hospodyně v Dovolené paní Josefy jsou sice každá jiná, ale přesto bylo jasné, že čtvrtá Jitčina role v Ungeltu musí být v totálně odlišném žánru. V psychologickém dramatu Nadechnout se života dostala unikátní příležitost proměnit se v osamělou vlčici Madeleine, stárnoucí hipísačku, ježatou aktivistku a odbornici na islámské umění, která se skrývá před světem na ostrově Wight. A využila ji úchvatně. Na zkoušku, na níž jsem „nepoznal“ Jitčin hlas, tón, a ani tvář, nikdy nezapomenu…
Madeleine a Frances jsou každá z jiného světa. Jako Tereza s Jitkou. Přesto, anebo spíš právě proto, je jejich jevištní spojení tak fascinující, tak jiskřivé, tak napínavé. Vzpomínám si, že při přípravě jsem přemýšlel, jak nejlépe vyvrcholit první půlku inscenace. Uvědomil jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se hrdinky popraly. Ale taky jsem věděl, že něco takového není možné hercům vnutit, je třeba k tomu přirozeně dojít. Předsevzal jsem si, že situaci na zkouškách zkusím vystavět tak, aby nebylo možné se nezbít.
Krátce před generálkovým týdnem jsem zaznamenal, jak Terezce cukla ruka… Ha! Při připomínkách pak stačilo už jen naznačit, že dveře kontrolovaného fyzického násilí jsou otevřené a bude-li se jim chtít, mohou vejít. Facka, která pak dopadla na Jitčinu tvář, jakožto i následná bitka, musela otřást nejen mnou, herečkami, ale i Týnským chrámem. Herectví bolí. Obrazně i doslovně. Ale bolest vystřídala radost – nešlo popřít, že jsme tím udeřili hřebíček na hlavičku. Přesně tohle konec první půlky potřeboval. A přesně tohle je jeden z důvodů, proč tak moc obdivuji Jitku a Terezku – bez řečí vystoupily z komfortní zóny a šly do toho naplno!
Od toho okamžiku inscenace kvapně rostla. Prokoukla ze dne na den, jako kdyby zničehonic změklo doposud nezralé ovoce. A tak jsme ho 20. prosince, poprvé před vyprodaným hledištěm, začali sbírat. První diváci dýchali spolu s námi. I díky nim jsme na další repríze – odpoledne na Silvestra – hráli jako by to nebylo druhé uvedení, ale dvacáté. Oficiální premiéry 8. a 9. ledna pro členy Mecenášského klubu, přátele, kolegy, kritiky, sponzory a další blízké duše Ungeltu, byly už sebejisté. I tak ale standing ovation první večer a standing ovation druhý večer překvapil, potěšil, uhranul…
Nic už nemohlo tento zážitek přehlušit – ani dojemný přípitek celého tvůrčího týmu a všech ungelťáků, ani gratulace ve foyer, ani inspirativní rozhovory s diváky, kteří nám vyprávěli o tom, jak to celé vnímali a co si z toho odnesli (výjimečnou radost mi udělala překladatelka Kateřina Hilská s manželem Martinem Hilským), a ani výborné croissanty, kterými jsme se vesele po zbytek večera ládovali.
Ano, na tohle si opravdu stálo za to počkat.
Pavel Ondruch
