David Švehlík

Nejdřív to vypadalo, že David Švehlík (1972) na hereckou profesi svého otce Aloise Švehlíka nenaváže. Jako dětský herec se sice objevil v několika inscenacích – ať už v rodném Liberci nebo posléze v Praze, avšak po gymnáziu se divadlu vzdálil a absolvoval teologický konvikt, strávil rok na Lateránské univerzitě v Římě a posléze byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (vystudoval bakalářský stupeň filozofie). Divadlo ho přesto stále táhlo a přihlásil se na obor činoherní režie na DAMU. Během studia se však objevoval na jevišti po boku svých spolužáků z oboru herectví. Po absolutoriu své režijní schopnosti dál nerozvíjel a naplno se začal věnovat herectví. Od roku 2002 byl čtyři roky angažován v Divadla Na zábradlí, kde se velmi výrazně podílel na všech dnes již legendárních inscenacích. Například na Bernhardově Náměstí Hrdinů (režie Juraj Nvota), Jandlově experimentální hře Z cizoty (režie Jan Nebeský) či na Preissové Gazdině robě (režie Jiří Pokorný). Za svého Mánka v tomto vesnickém dramatu byl dokonce nominován na Cenu divadelních novin. Do Divadla Ungelt poprvé vstoupil poprvé už v roce 2004, kdy pod vedením režisérky Hany Burešové nastudoval Penhallovu hru Láska a porozumění. Za roli lékaře Neila byl rovněž nominován na Cenu divadelních novin. V Lásce a porozumění se poprvé na jevišti setkal s Richardem Krajčem, s nímž si okamžitě porozuměl, a s nímž se i právě proto znovu setkal při práci o osm let později. V roce 2012 s ním nastudoval Deštivé dny (režie Janusz Klimsza) a za roli Joeyho se umístil v širší nominaci na Cenu Thálie. David Švehlík se soustavně věnuje televizi a filmu. Natočil například seriál Život a doba soudce A. K., Kriminálku Anděl, historickou fresku Já, Mattoni nebo filmy jako Pravidla lži, Ve stínu či Úsměvy smutných mužů.