Jubileum principála
Mám-li odvyprávět příběh divadelního principála, jak jinak to udělat než pomocí divadla? Opřu se proto o klasickou pětiaktovou strukturu dramatu, kterou reflektuje slavná Freytagova pyramida. Že nevíte, co to je? Ale víte. Je to těch slavných pět stupňů dramatu, které v 19. století poprvé formuloval německý teatrolog Gustav Freytag: úvod (expozice), stupňování (kolize), vrchol (krize), obrat (peripetie), závěr (katastrofa).
PRVNÍ DĚJSTVÍ: „ZRÁNÍ“
1. obraz: Hranice
Milan se narodil v roce 1946 v Hranicích (Hranice na Moravě se jmenuje jen místní vlaková zastávka). Všechny jeho příbuzné z otcovy strany zavraždili v koncentračních táborech (babička zemřela ještě v Terezíně, zbytek rodiny v Osvětimi). Milanův táta Walter Hein, který pocházel z klasické židovské rodiny, byl jediný přeživší. I proto se Milan ke svým židovským kořenům hrdě hlásí. I Divadlo Ungelt sídlí v židovském domě a Café Hein, nedávno otevřená divadelní kavárna přímo nad naším divadelním sálem, je poctou jeho předkům, kteří, než je semlel děsivý dějinný zvrat, byli lihovarníky (slavná likérka Fischer-Hein zanikla až po znárodnění v roce 1948). Od maminky, velké čtenářky, Milan podědil přemýšlivost a lásku k umění; od tatínka pak společenskost, všestrannost, talent pro box (Milan je mistr Moravy v dorosteneckém boxu) a odhodlání jít si za svým. Což krásně demonstruje odvaha, s jakou za tatínkem v osmnácti letech přišel s tím, že je gay. Táta mu odvětil, že „teplý boxer neexistuje“. Trošku u toho opomněl fakt, že Milan vynikal kromě boxu i v baletu, kam chodil spolu se svou mladší sestrou Martou Skarlandtovou.
2. obraz: Spřízněná duše
Sedmnáctiletá Marta Milanův coming out přijala naopak s pochopením, jinak to snad ani u tak chytré a pokrokové dívky nešlo. Paradoxně za tuto intelektuální zralost nemohl nikdo jiný než rodiče. Doma se totiž v jednom kuse debatovalo úplně o všem – o lokální politice, o knize, co zrovna dočetli, nebo o Labutím jezeře, které celá rodinka zhlédla v olomouckém divadle. Aby si sousedé nemysleli, že se jinak spořádaní Heinovi hádají, zavíral otec, který v sobě maloměstského ducha nedokázal vymýtit, okna. Milan s Martou vytvořili nerozlučitelné duo, které spolu hrálo tenis nebo čtyřručně na piano. Vzájemně se kreativně provokovali a pomáhali si, ať se dělo cokoli. To jim zůstalo. Marta například pomohla Milanovi zviditelnit se jako herec, když s ním – už jako slavná televizní hlasatelka – v pražské Redutě dělala autorské divadlo, Milan potom v Ungeltu z Marty udělal dvorní překladatelku, která přeložila takové hity jako Na ocet, Poslední romance, Trůn milosrdenství či 4000 dnů.
3. obraz: Vylétnutí z hnízda
Oběma sourozencům byly Hranice malé. Milanovi, který na rozdíl od sestry neměl vyhraněný zájem (Marta odjakživa milovala historii a jazyky), trvalo déle, než našel svou cestu. Koníčků měl přehršel, ale u ničeho nesetrval. Po maturitě tápal, co se sebou. Doktor být nechtěl, inženýr taky ne. Otec mu doporučil dvouleté studium cestovního ruchu v dalekých Karlových Varech. Předpokládal, že jakmile opustí rodné město a pohodlí domácího krbu, rychle zjistí, do jakého oboru by se chtěl ponořit. Předpoklad měl správný. Nejbarevnější vzpomínky z tohoto období nejsou ze studia, ale z místního divadla. Tehdy Karlovy Vary měly svůj herecký soubor a lázeňský divadelní ruch ho uhranul. Pokud hledáme kořeny Milanovy posedlosti divadlem, nutně musíme zabrousit k večeru, kdy spatřil Karla Högera, jak ve Varech hostuje v horké švýcarské novince Fyzikové od Friedricha Dürrenmatta. Síla této inscenace ho odsoudila k divadlu. Netrvalo dlouho a z Varů čím dál častěji vyrážel do pražských divadel. Ujít si nemohl nechat ani Pleskotova Hamleta s Radovanem Lukavským. A tam – ve foyer Národního divadla – se to stalo…
DRUHÉ DĚJSTVÍ: „ZAŽEHNUTÍ“
1. obraz: Iniciace
Oslovil ho filmový režisér Václav Krška hledající ztepilého mladého muže bez herecké průpravy pro úvodní obraz chystaného filmu Poslední růže od Casanovy (z Milanovy účasti kvůli odjezdu na vojnu sešlo). Když pro divadelní program dělám rozhovor s žijícími dramatiky, snažím se v něm doptávat na ty osobnosti jejich života, bez nichž by se nestali těmi, kterými se stali. Vypráví mi pak o učitelkách či učitelích na základní škole, svých babičkách či starším spolužákovi, který jim v pravou chvíli dal přečíst přelomovou knihu. Pro Milana byl touto iniciační osobností právě Krška. Zralý umělec se mladičkého jinocha po vzoru antických zvyklostí ujal a zasvětil ho do všech tajů umění i života. Milan se poprvé střetnul s uznávaným, kultivovaným a vzdělaným homosexuálem, který rozbořil všechna homosexuální klišé, která přejal od svého předsudečného okolí (připomínám, že homosexualita byla trestná). Nahlédl tak, že i jako gay lze žít důstojný život. Ale sebepřijetí nebylo zdaleka to jediné, co mu pan Krška dal do vínku. Asi není překvapením, že ovlivnil jeho vnímání herců (ze dne na den seděl u jednoho stolu s Danou Medřickou, Vlastou Fabiánovou či Karlem Högerem), ale co možná nevíte, je síla, s jakou do něj vštípil všeobjímající přístup k lidem. Krška coby jediný syn mlynáře měl po celý život hluboký vztah ke všem lidem bez rozdílů. Nehloubil žádné propasti a s láskou tvořil jak pro vrátné, tak pro ředitele. To Milan – a potažmo i Ungelt – bezezbytku přejal. Když byl Milan povolán na vojnu, pan Krška mu tam psal „nejkrásnější dopisy, jaké kdy dostal“ (tato „kronika doby“ se bohužel nedochovala). Jsem přesvědčen, že Milan pod vlivem těchto dlouhých dopisů získal svá celoživotní umělecká kritéria. Zároveň se zamiloval do psaní – po vojně proto nastoupil na žurnalistiku na Karlovu univerzitu.
2. obraz: Oblastní herec
Studoval ji 2 roky a všechny školní práce věnoval divadlu. Zadání vyzkoušet si interview zrealizoval s divou, která zažila stavbu Národního divadla a která v něm vystupovala hned po otevření (1883!) – Leopoldou Dostálovou. Ve vedení rozhovorů se našel: jako student vyzpovídal i Jana Třísku nebo Marii Tomášovou. Kromě rozhovorů dělal reportáže z divadel a pronikl tak do voňavého zákulisí. Jako magnet ho vtáhlo Komorní divadlo v Hybernské ulici, které bylo součástí Městských divadel pražských (jaká škoda, že tento prostor už divadlu neslouží) a kde osvícený ředitel Ota Ornest uváděl velká malá dramata (nejvíce Milanovi utkvělo Království boží na zemi s Irenou Kačírkovou, Petrem Kostkou a Františkem Němcem). Pro Milana to bylo ideální divadlo – předobraz Ungeltu. Tam zjistil, že o divadle nechce „psát“, ale chce ho „dělat“. Po dvou letech studia žurnalistiky se přihlásil na herectví na DAMU. Profesor Vejražka mu doporučil, aby se už ve svém na vysokoškolského studenta pokročilém věku (24 let) na studia herectví vykašlal a šel rovnou sbírat praxi. Na oblasti ho dle něj (a nejen dle něj) čekala ta nejlepší škola. Milan oslovil regionální divadla, a kromě Chebu a Uherského Hradiště zareagoval Český Těšín. Vyhrál Těšín, kde se v roce 1970 stal profesionálním hercem. Na česko-polských hranicích definitivně vzplál pro herecké umění. Stalo se pro něj motorem, který nikdy nevychladnul a který z něj dodnes činí až jakési perpetuum mobile. Obor prvního milovníka v Těšíně zastal výborně a když jsem byl po DAMU ve stejném angažmá já, potkal jsem několik pamětníků, kteří vzpomínali na jeho Algernona v Jak je důležité míti Filipa. V Těšíně byl šťastný, ale logicky ho přitahovala metropole. Tam by přece mohl hrát také ve filmu a televizi! A tak Prahu postupně „obléhal“. Nejdřív ze severu – přešel do angažmá v Mostě (ve Strakonickém dudákovi alternoval s legendou tamějšího souboru Stanislavem Oubramem), a pak z jihu, z Příbrami (vystřihl si tam studenta Vavřenu z Filosofské historie), pak ze západu, z Kladna a Mladé Boleslavi (spojené Divadlo J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav), a v osmdesátých letech zase z Příbrami (Hettore Gonzaga v Emilii Galotti). Kladno z těchto angažmá vystupuje z jednoho důvodu: Milana tam nadchlo malinké Divadélko v klubu. V něm si po Komorním divadle potvrdil, jak mu malé prostory sedí – a to nejen jako herci (účinkoval třeba v Kabaretu Červená sedma), ale také jako moderátorovi (pořádal tam své první talkshows). Z oblastí blízko Prahy se mu sice dařilo pronikat i na filmové plátno (Panna a netvor v roce 1978) či televizní obrazovky (poprvé v roce 1975 v Králi Honzovi), velké role ho ale míjely. Naopak úspěch ho nemíjel s autorským divadlem, v němž se sestrou Martou zpíval, tančil, stepoval, hrál – od scének, v nichž si dělali srandu ze svého dětství, dospěli až k féerii z židovské Prahy s jidiš písněmi (Alfred Story). Své „sourozenecké kabarety“ uváděli v Redutě a posléze s nimi objížděli celou republiku. Příjem ze zájezdů mu umožnil ukončit kariéru oblastního herce a přejít do Prahy na volnou nohu. Bylo mu čtyřicet let.
3. obraz: Revoluční Praha
V polovině osmdesátých let získal malou roli v rozhlasové hře, ve které hrál i Miloš Kopecký. Při natáčení si s panem Kopeckým povídali a on mu, oblastnímu herci, kterého viděl poprvé v životě, řekl onu slavnou větu, na kterou Milan často vzpomíná (pokud nevíte, najděte si ji v jeho knize… mrk mrk). Milana zasáhla natolik, že pana Kopeckého posléze kontaktoval s prosbou o schůzku a hlubší rozpravu. Setkali se v kavárně v Dušní ulici (nedaleko domova Miloše Kopeckého), čímž započaly jejich pravidelné schůzky, které oba odlišné, a přitom tak podobné muže dovedly k přátelství. To už nastala sametová revoluce, na které se Milan podílel coby reportér Občanského fóra. Když bylo dokonáno, otevřely se před ním dosud netušené možnosti. Zvláště pak cestování. V Londýně zabloudil do jednoho malého nezávislého nekomerčního divadla (bohužel si Milan nevzpomíná do kterého) a zrodil se v něm nápad, že by si takové divadlo chtěl založit. Když dorazil domů, rozechvěle se s tímto nápadem svěřil Miloši Kopeckému. Ten se mu nevysmál, neřekl, že je pyšný či nesoudný, ba právě naopak: podpořil ho a přislíbil mu pomoc a konzultace. Do založení Ungeltu ještě zbývalo pár let, v nichž Milan objížděl soukromá divadla po celém světě (New York ho inspiroval v založení tradice předávání židlí), ale mám dojem, že londýnský moment následovaný Kopeckého příslibem rozhodl.
TŘETÍ DĚJSTVÍ: „UNGELT“
1. obraz: Co za to stálo
Milan na své žurnalistické začátky nikdy nezapomněl a svůj dar pohotového dialogu pravidelně využíval jako moderátor při různých příležitostech. Miloš Kopecký Milanovu inspirativní zvídavost poznal na vlastní kůži při jejich pravidelném setkávání. Výslovně si ho proto vyžádal jako dialogického partnera pro dokument, který o něm chtěla natočit Česká televize. Do finálního sestřihu, z nějž vznikl třídílný televizní triptych Co za to stálo…, se zdaleka nevměstnaly všechny jejich podnětné rozhovory. A tak se Milan s panem Kopeckým odhodlal nashromážděný materiál přetvořit v knihu. Stejnojmenná publikace vyšla v roce 1993 a okamžitě se stala bestsellerem (v Café Hein najdete několik výtisků k přečtení). Knihu si vydali v nakladatelství, které jen pro ty účely Milan založil. Byl to prozíravý obchodní tah. Milan rád vzpomíná, jak to pan Kopecký s ironií sobě vlastní glosoval: „Jsme dva židi, tak proč by na nás měl vydělávat někdo jiný?“. Oba autoři si tak zisk rozdělili půl na půl, což vzhledem k rekordnímu nákladu (a dvěma dotiskům) byla nezanedbatelná částka. Tak nezanedbatelná, že pokryla nezbytné úvodní investice do vysněného divadla.
2. obraz: Zrod Ungeltu
Milan s potřebným budgetem v kapse mohl konečně jednat. Spolu se svým tehdejším partnerem Václavem Hauptem, který vynikal i praktickými dovednostmi, obcházel volné pražské prostory a hledal ideální místo pro své divadlo (byl například i v prostoru dnešního Divadla Na Prádle v Besední ulici). Do vlhkého staroměstského sklepa, v němž běhaly myši, se na první pohled nezamiloval. Ale přesto zariskoval a založil v něm jedno z prvních soukromých divadel v ČR (první bylo Divadlo Bez zábradlí). Ungelt Milan slavnostně otevřel po boku Miloše Kopeckého 2. října 1995. Jistěže mu probleskovalo hlavou, že v něm naplní svou hereckou vášeň. Dokonce si v první původní inscenaci Ungeltu Královské vteřiny zahrál, ale nakonec dal na prozřetelnou radu Miloše Kopeckého, aby se ze začátku věnoval výlučně principálství. Ani ne půl roku po otevření Ungeltu pan Kopecký zemřel (na jeho prkna tak vstoupil pouze v jevištním přepisu knihy Co za to stálo…). Milan měl naštěstí ještě jednoho poradce – Otu Ornesta. S ním se seznámil v osmdesátých letech díky kolegyni z příbramského angažmá Haně Ornestové. Ornest ho naučil myslet dramaturgicky. Jednak mu doporučil, aby začal divácky lákavými Královskými vteřinami (populární britská královská rodina přitáhne diváky i do neznámého divadla) a jednak mu pomohl určit ideový směr Ungeltu. Společně pojmenovali tři ungeltí směry: komorní činohra, talkshow a šanson. Tváří komorní činohry se stala Ornestova dvorní herečka z Městských divadel pražských Alena Vránová. Mezi lety 1997 (premiéra Bouřlivého jara) a 2016 (derniéra Ledňáčka) sehrála v Ungeltu stovky představení. Nejenže se na ni chodilo, ale svým do detailu propracovaným hereckým stylem stanovila měřítko pro všechny následující ungeltí herce. Linii talkshow vedl sám Milan, který od první sezóny pořádal rozpravy s herci a dalšími osobnostmi veřejného života (kromě Miloše Kopeckého byl zpovídán například Radovan Lukavský nebo Pavel Tigrid). Tato setkání se v průběhu let jmenovala různě (Ráno, když vstávám..., Zastavte se u nás..., Každý má svou židli, Kdo židli má, bydlí) až se nakonec přejmenovala na lapidární a nejpřímočařejší Rozpravy Milana Heina. Talkshows zpočátku nikdo nezaznamenával, ale když se o nich dozvěděl Český rozhlas, nemohl je nechat zapadnout v pěně divadelního provozu. Od roku 2011 je pravidelně natáčel pro nedělní prime-time (podrobnosti se dočtete ZDE). V talkshows – především pak v éře Kdo židli má, bydlí – nebyl na moderaci Milan sám. Na jevišti s ním byla i Marta Kubišová, zástupce třetí linie Ungeltu: šansonu. Zpěvačka s maličkým Ungeltem spojila závěr své kariéry (a to nejen prostřednictvím recitálů, ale také dvou muzikálových inscenací – Líp se loučí v neděli a Touha jménem Einodis). Milan se svými rozpravami a Marta se svými šansony byli tak jedineční, že když oba odešli do „důchodu“, nebylo možné v talkshows ani recitálech pokračovat. Ungelt se vyprofiloval jen jako místo pro komorní činohru (s 21 inscenacemi na repertoáru ani není pro nic jiného místo…). Ale zpět k počátkům: superlákavý pár Vránové (do Ungeltu vstoupila v roce 1997) a Kubišové (do Ungeltu vstoupila v roce 1998) pomohl neznámé Divadlo Ungelt dostat do širšího povědomí. A brzy se jeho herecká paleta rozšířila o další hvězdy – však víte, které (a pokud ne, opět vás musím odkázat na Milanovu knihu SEM).
3. obraz: Renomé
Diváci do Ungeltu začali chodit na slavné tváře, avšak umělecké renomé si divadlo muselo teprve vydobýt. Podařilo se to brzy. Nejen zásluhou Milanova chytrého výběru špičkových herců, ale také zásluhou režiséra Ladislava Smočka. Smočka do Ungeltu přivedla zázračná shoda Aleny Vránové s Milanem. Při plánování Bouřlivého jara navrhla Alena Vránová, aby svůj tip na režiséra a spoluherce napsali s Milanem na kousek papíru. Poté co tak učinili, rozevřeli lístek toho druhého a zjistili, že oba ve vzácné symbióze jmenovali Smočka a Vetchého. Paní Vránová se Smočkem pracovala v Českém rozhlasu a Milan Smočkovo dílo obdivoval v Činoherním klubu (tam, kam Smoček dovedl herce v Cestě dlouhého dne do noci chtěl dovést své herce i Milan v Ungeltu). Bouřlivé jaro ve Smočkově režii byla trefa do černého. Jeho cit pro dramatický text byl stejně vytříbený jako cit pro vedení herců. A vytříbenost těchto dvou „citů“ se pro režiséra Ungeltu ukázala jako klíčová dovednost. Milan se utvrdil v přesvědčení, které teoreticky znal od Miloše Kopeckého: že bez dobrého režiséra se nedá dělat dobré herecké divadlo. Smoček u nás následně režíroval dalších 10 inscenací (principál se svým režisérem se u toho spřátelili natolik, že Milan v roce 2021 přestal být na jeden turnus Smočkovým principálem a stal se Smočkovým hercem – viz Housle). První vlaštovka prestižní pověsti přiletěla v roce 1998 – Milanovo divadlo získalo Cenu Thálie (Alena Vránová za Bouřlivé jaro). Ungelt tak pronikl na televizní obrazovky, a tudíž do všech českých domácností. Pověst zpečetily nejen další Thálie (po Aleně Vránové pro Martu Kubišovou, Vilmu Cibulkovou a Richarda Krajča), ale také kritikou oceňované inscenace jako například Sylvie, Hra o manželství, Play Strindberg, Řidič paní Daisy či Láska a porozumění. Svou roli sehrály i význačné osobnosti, které si Ungelt oblíbily (Václav a Dagmar Havlovi či Věra Čáslavská). Principál byl na vrcholu.
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ: „ROZMACH“
1. obraz: Zájezdy
Přestože je Ungelt soukromé komerční divadlo, komerce nikdy nebyla jeho cíl. Milanovi jde hlavně o dobré divadlo. Od počátků se v duchu Oty Ornesta snažil kombinovat diváckou přístupnost s vysokou uměleckou kvalitou. Přímočařejší bulvár nechával jiným. Souviselo to mimo jiné s kapacitou Kamenné scény, která po principálovi nepožaduje, aby každý den plnil sál stovkami diváků – stačí 84 vnímavých a citlivých duší. Ungelt je exkluzivní divadlo, avšak výhradně ve smyslu uměleckém, nikoli lidském. Milan chce po „krškovsky“ očarovávat každou myslící bytost uměním. S každým si také rád ve foyer před představením popovídá: málokdy v jeho očích vidíte větší radost, než když zjistí, že lékař s dcerou studující architekturu sedí v hledišti vedle mzdové účetní s manželem elektrikářem. I proto se zájezdy staly nedílnou součástí Ungeltu – Milan odchovaný oblastními scénami věděl, jak je důležité, aby se živá kultura rozpínala do všech regionů. Na první zájezd vyjely v roce 1996 Královské vteřiny do Mladé Boleslavi, avšak s výjezdy se naplno „roztrhl pytel“ po Thálii Aleny Vránové. Bouřlivé jaro chtěli vidět všude. Viděli. Stejně jako každou z pozdějších inscenací Ungeltu – po letech praxe umí Ungelt intimní atmosféru přenést i do obřích sálů jako mají v Teplicích či Zlíně. To je vlastně další okamžik, kdy jsem v Milanových očích viděl bezbřehou radost: když jsme mu říkali, že na letošní říjen je v plánu 23 zájezdů…! Přestože je tento počet pro náš provoz hraniční, stojí to za to. Ať už bydlíte v Praze, Ostravě, Liberci, Děčíně, Červeném Kostelci, Dobrušce nebo Sezimově Ústí (atd. atd.!), Ungelt za vámi přijede.
2. obraz: Letní scéna
Milan na Novém Světě žije od roku 1971. Hned po nastěhování si oblíbil vyhlížet z okna a pozorovat, jak na zelené pláni před domem trénuje hradní stráž. V roce 2004 se zrušila povinná vojenská služba a pláň ztratila využití. Milan, sledovav půvabné opuštěné zákoutí, dostal převratný nápad. Snažil jsem se s ním vystopovat, jak ho v době, kdy ještě zdaleka nebylo zvykem hrát v létě, napadlo, že založí Letní scénu. Kořenu jsme se dopátrali – Milanovi vytanula vzpomínka z roku 1990, kdy Václav Havel otevřel Pražský hrad veřejnosti a vyzval umělce, aby přišli s nějakým nápadem. Výzvu vyslyšel Tomáš Töpfer. Těsně po revoluci zprodukoval Sen noci svatojánské přímo ve starém purkrabství (čímž položil základy dnešním Letním shakespearovským slavnostem). A teď pozor: Puka v této památné inscenaci v režii Jana Kačera hrál Miloš Kopecký. Milan u toho samozřejmě nemohl chybět – zážitek z plenérového hraní ho ohromil. Koncept letních scén přijal do své mentální výbavy a z rukávu ho vytáhl přesně ve chvíli, kdy nazrál čas. 16. června 2005 otevřel Milan za přítomnosti Livie Klausové Letní scénu. První sezónu se hrálo pro pár diváků, kteří na Nový Svět spíš zabloudili. Milana to neodradilo a příští rok do programu nasadil novinku Šest tanečních hodin v šesti týdnech s Chantal Poullain a Oldřichem Kaiserem. Hrála se 6 dnů v týdnu v dlouhé šestitýdenní sérii. Risk se vyplatil – inscenace získala výbornou pověst a Praha se konečně dozvěděla, že pod Loretou funguje nové open-air divadlo. Návštěvnost Letní scény akcelerovala v roce 2021 po jejím zastřešení – v tom roce si Milan poprvé užil prázdniny bez toho, aby den co den úzkostně sledoval počasí.
3. Café Hein
Milan nikdy nechtěl za každou cenu podnikatelsky expandovat. Místo dalších scén se zaměřoval spíš na další vynikající herce, další výborné hry, další výjimečné režiséry. I největší expanze v historii Ungeltu – Letní scéna – nebyl skok, ale obezřetný krok. Milan odmítl jakkoli poškodit pro něj elementární rodinnou atmosféru Ungeltu a hlediště Letní scény vybudoval s citem pro míru. Nechtěl, aby malý Ungelt s exkluzivní dramaturgií musel měnit směřování. Hlediště pro necelých 300 diváků bez obtíží umožňovalo zachovat komorní atmosféru inscenací z Kamenné scény. Jediné, v čem Milan expandovat neváhal, byl divácký komfort. S čímž souvisí jeho nedávné rozhodnutí oslavit 30. výročí Ungeltu otevřením divadelní kavárny v uliční úrovni přímo nad divadelním sálem Kamenné scény – Café Hein. Ungelt je od roku 2026 najednou dvakrát větší, ale jeho atmosféra je paradoxně dvakrát rodinnější. V Café Hein můžete po celý den od 9 do 9 potkávat naše umělce, místní diváky či kulturně zaměřené turisty. V příjemném prostředí plném dobrot – ať už kávy, zákusků či knih – se krásně prodlévá, čte, debatuje o divadle, o herectví či o čemkoli jiném. Velmi snadno tam potkáte i Milana. Ve svém křesle si často pochutnává na zmrzlinovém poháru (jeho receptura vznikla přímo na tělo principálovým chuťovým buňkám) a rozpráví s náhodnými hosty.
PÁTÉ DĚJSTVÍ: „OVOCE“
1. obraz: Návrat k herectví
V druhém dějství jsem zmiňoval, že herectví je pro Milana motor. 17 let po Královských vteřinách se odhodlal ho znovu promazat, když ho obě Marty jeho života – Skarlandtová a Kubišová – chtěly jako Karla Krause v původním muzikálu Touha jménem Einodis. Návrat k herectví byl pro něj velké zadostiučinění, a ještě větší radost. Přesto zůstal střídmý, ostatně sám se nikdy nehodlal srovnávat s bardy, kteří na jevištích prochodili nejedny boty. Po Einodis nazkoušel jen 3 činoherní role – Mezi úterým a pátkem (ztvárnil manžela Reginy Rázlové, milence Jitky Čvančarové a otce Petry Nesvačilové), Housle (trio tvoří s Pavlem Liškou a Jirkou Langmajerem) a Staré mistry. Poslední dvě zmíněné inscenace jsou stále na repertoáru, přičemž vám musím doporučit Staré mistry. V nich Milan s Františkem Němcem hraje příběh v jistých bodech podobný tomu svému. Nizozemská hra v něm tak intenzivně rezonovala, že sám vymyslel i její anotaci: „Dva bratři. Oba herci. Jeden slavný a úspěšný – František Němec, druhý celý život v jeho stínu – Milan Hein.“
2. obraz: Opora
Milana jsem poprvé potkal na svém absolventském představení v Disku. Poznal jsem ho zároveň s jeho partnerem Martinem Šimkem. Martin je po Krškovi, Kopeckém a Ornestovi další významnou osobností Milanova života. A další motor, bez kterého by Ungelt nebyl takový, jaký je dnes. Martin Milanovy vzdušné ideje (zastřešení Letní scény, Café Hein atd.) realizoval a vystavěl jim základy na pevné půdě. Už v Disku jsem je vnímal jako manžele, přestože stejnopohlavní svatba nebyla – a stále není (!?) – v ČR možná. Vážím si, že mě tento sehraný pár přijal do svého pracovního tandemu. Vytvořili jsme trio, které klape i díky tomu, jak se doplňuje v duchu Werichova slavného písňového textu: „Ten umí to a ten zas tohle“. Když se Milan loni rozhodl jít do „důchodu“ a vymyslet si půvabnou funkci „emeritního principála“, bylo pro mě radostí pozorovat, že se o Ungelt nebojí, že nám věří, že to, co vybudoval, bude růst dál. Snad ho nezklameme.
3. obraz: Tajemství
Tohle bude dokonalý závěr naší pomyslné divadelní hry. Bohužel ho ještě nemohu prozradit.
Dozvíte se ho až v druhé polovině září. Máte se na co těšit!
- - -
Myslím, že by drama vzniklé z tohoto scénosledu publikum milovalo. Ať už byste v jeho režijně-dramaturgické koncepci akcentovali jakékoli téma (interpretovat by se dalo jako příběh selfmademana, nebo jako příběh snílka, jehož vůle a odhodlání dokázaly divy, nebo jako příběh umělce posedlého herectvím, nebo jako romantické drama o nalezení životní lásky atd.), pointou by pokaždé byla naděje. Naděje, že jde být, a teď cituji samotného Milana, „autorem svého života“.
Všechno nejlepší, Milane!
Napsal Pavel Ondruch
)
)
)
