100. repríza Vejšlapu
Už jste slyšeli pojem „feel good“ zážitek? Označuje něco, v našem případě divadelní představení, které vám zaručí dobrou náladu. A asi se shodneme, že dobrou náladu potřebujeme často. Překvapí proto někoho, že včera ani ne po 4 letech od premiéry jsme vlajkovou loď našich „feel good inscenací“ Vejšlap zahráli po sté?
V Ungeltu to nepřekvapilo nikoho. Vždyť díky Vejšlapu jsme odhalili, jak frázi „feel good“ nejvýstižněji překládat: pohodinda. Nevím sice, kdo tohle slovo použil první (na jevišti si ho nakonec vychutnává Martin Písařík), ale v Ungeltu rychle zdomácnělo. Od té doby na diváckou poptávku po „feel good“ inscenacích odpovídám následujících způsobem: „Takže chcete tip na nějakou pohodindu? Není problém. Skořápku jste viděli? Taneční hodiny taky? Tak vám zbývá Krásná vzpomínka a Vejšlap.“
Spolehněte se, že to je prověřený. Zvláště u Vejšlapu. Už od premiéry nás totiž diváci sami od sebe zasypávali postřehy dvojího typu. První diváckou skupinu Vejšlap zachraňoval po náročném pracovním dnu. Druhou skupinku zase vytahoval z nějakého náročného životního období. Skupinek bylo určitě víc, všechny se ale shodují na jednom: Vejšlap pomáhá. A pomohl i autorovi těchto řádků.
V pravou chvíli mu připomněl, že divadelní tvorba musí být především radost. Že trpící umělec je romantizující mýtus, který páchá víc škody než užitku. A že lehkost je kvalita, bez níž nejen že nejde dělat divadlo, ale nejde ani spokojeně žít. A přitom: inscenace vznikala za nelehkých okolností.
Asi stačí zmínit, že jsme začali zkoušet v únoru 2020 a že světové premiéry byly naplánované na 21. a 22. března 2020. Vzpomínáte? 1. března 2020 byly odhaleny první tři případy coronaviru v ČR. Jak to pokračovalo si všichni dobře pamatujeme.
Kromě jiného jsme si říkali, že to brzy přejde (nepřešlo), že se nezavřou divadla (zavřeli), že zvládneme nepřerušit zkoušení (přerušili jsme ho) a že půjde zkoušet online (nešlo). Navzdory pandemii, která s příchodem léta zdánlivě ustupovala, jsme Vejšlap dozkoušeli v květnu a 4. června ho v provizorním prostoru Divadla Metro poprvé odehráli (v Metru jsme mohli dodržet vládní nařízení o rozestupech mezi diváky). Byla to divočina, ale velká vzpruha. Podléhali jsme strachu, že živé umění lidem nechybí a vy jste nám tam dokázali opak. Čímž se zázračně zlomilo prastaré divadelní pravidlo, že „prázdnou sedačku nerozesměješ“. Řehot zaplnil i pravidelné dvoumetrové prohlubně v hledišti!
Snad i proto se vepsala do DNA této inscenace jakási magická životadárná síla, která je – jak se včera znovu vyjevilo – nevyčerpatelná. Díval jsem se, jak s ohromující konverzační bravurou Peťa Stach, Martin Písařík a Honza Holík naplňují dvě divadelní hodinky, a vzpomínal, jak jsem podobnou rozkoš z jazykového mistrovství a sebevědomého herectví prožíval před lety u Ledňáčka. Pocítil jsem něco, co by šlo nazvat radostí z kontinuity. Je to úplně jiná inscenace, ale přesto: bez Ledňáčka by nevznikla v podobě, v jaké vznikla.
Taky jsem si vzpomněl, jak jsem Martina Písaříka, o němž jsem věděl, že je pro Daniela ideální, přemlouval, aby s námi na Vejšlap šel. Zděšeně mi pořád opakoval, napůl ve vtipu, napůl vážně, že nemůže jít hrát do divadla s takovými hereckými osobnostmi. „Já jsem jen prachobyčejný muzikálista,“ kvílel (trošku to dramatizuju). Jasněže to byla blbost – moc dobře jsem ho znal z jeho činoherních kreací v Městských divadlech pražských – ale když jsem s ním měl schůzku v klubu divadla, málem z ní utekl. Plakát s Františkem Němcem a Petrem Kostkou na něj zapůsobil jako boží výstražný prst. Naštěstí se vrátil.
Je bizarní, že zatímco jsem se ho snažil zbavit obav, samotného mě stravovala tichá pochybnost. Ne o něm. Ale o hře… Britský dramatik, dnes už můžu říct náš kamarád, Peter Quilter v Ungeltu zdomácněl po premiéře 4000 dnů v roce 2017 a poprvé nás v Ungeltu osobně navštívil na světové premiéře Trhni si, otče! v roce 2019. Tehdy po představení zničehonic vytáhl tablet a poslal mi svůj nejnovější text. Trval na tom, abych ho ještě ten večer přečetl a druhý den při cestě na letiště mu sdělil, co si o něm myslím.
Nepřečetl jsem ho sice hned ten večer (veselili jsme se), ale přivstal jsem si ráno před odjezdem na letiště. Slupnul jsem ho jako malinu. Quilterův um bryskního zábavného dialogu byl úchvatný, téma středního věku mě jemně řečeno oslovovalo, postavy Jacka, Tonyho a Daniela mi přišly plnokrevné a inspirativní, ale přesto… tak nějak jsem v textu nezachycoval příběh. Kluci si sice krásně povídají, ale nebylo by fajn, kdyby se tam i něco dělo?
V taxíku jsem se na to Petera zeptal a ocenil jeho mistrovskou schopnost všechno okecat a ukecat. Poté, co s šibalským úsměvem prohlásil, že to nemůže režírovat nikdo jiný než já, a že to rozhodně není zištné pochlebování (mrk mrk), přišel s geniálním nápadem, že by Petr Stach, kterého viděl jako Trevora v Trhni si, otče!, hrál donjuanského Jacka. Říkal, že v introvertním Petrovi vidí velkou proměnlivost a že by ho bavilo objevit v něm novou polohu. Pak řekl, že by si přál, aby tento text měl v Ungeltu světovou premiéru. Inu, jak jsem napsal výše: mistrovský ukecávač!
Druhý den na poradě se ukázalo, že po premiéře, zatímco jsem někde poletoval s premiérovými hosty, v zákulisí Peter ukecal i Milana. Smáli jsme se tomu, ale shodli jsme se, že do repertoáru takovou komedii zrovna potřebujeme a že odmítnout nabídku světového autora, aby u nás měla světovou premiéru jeho nejnovější hra by byla neprozřetelnost. Ještěže tak.
Pochybnosti o struktuře a ději této hry mě ale dál stravovaly. První úleva přišla, když mi Pavel Dominik poslal překlad. Quilterův styl uměl nejen dokonale převést do češtiny, ale dokonce ho ještě povznesl (ostatně překlad názvu mluví za vše: v originále se hra jmenuje The Hill). Druhá úleva přišla, když mi Peter napsal, že hra má ještě jednu verzi. Nazýval ji „smutná“. Ta, co jsem měl já byla „veselá“. Vznikla seškrtáním „smutné“. Peter z ní prý vypustil pasáže, které by mohly publikum bažící jen po humoru odradit. Samozřejmě, že jsem o „smutnou“ verzi hned poprosil.
Byla delší, ukecanější a chyběla jí dynamika, ale přesto jsem v ní našel poklad. Motiv, který vše osmyslnil – Tonyho deník a jeho depresivní myšlenky. Takový zdánlivý detail a jak nám pomohl vyklenout příběh až k závěrečné katarzi! Toto nebude jen tak nějaký vejšlap, toto bude transformační odyssea! Okamžitě jsem se vrhl na vypisování klíčových pasáží, posílal je Pavlovi Dominikovi a ten mi je posílal přeložené zpět. Chvíli to vypadalo jako zmatečný spletenec, ale když to poprvé herci v kuse přečetli, měl jsem pocit, že někde někoho slyším zpívat aleluja.
Včera jsem to aleluja znovu slyšel. Neoposlouchalo se. Znělo stejně, a přitom jinak než v létě 2020 v Divadle Metro, na Letní scéně, kde kraluje programu i letos, na zájezdech (Vejšlap jsme hráli i v cirkusovým šapitó!) anebo na Kamenné scéně v průběhu těch 4 let. Kluci rostou. Jsou přesní, a zároveň hraví. Sviští, a přitom nejsou zbrklí. Ví, kdy zastavit a kdy pokračovat. Ví, kdy zrychlit a kdy zpomalit. Jsou vtipní, ale netlačí na to. Ctí sebe navzájem, ctí téma, ctí autora, ctí překladatele, ctí diváka, ctí režiséra. Ctí divadlo.
A já ctím je.
Pavel Ondruch
Spolehněte se, že to je prověřený. Zvláště u Vejšlapu. Už od premiéry nás totiž diváci sami od sebe zasypávali postřehy dvojího typu. První diváckou skupinu Vejšlap zachraňoval po náročném pracovním dnu. Druhou skupinku zase vytahoval z nějakého náročného životního období. Skupinek bylo určitě víc, všechny se ale shodují na jednom: Vejšlap pomáhá. A pomohl i autorovi těchto řádků.
V pravou chvíli mu připomněl, že divadelní tvorba musí být především radost. Že trpící umělec je romantizující mýtus, který páchá víc škody než užitku. A že lehkost je kvalita, bez níž nejen že nejde dělat divadlo, ale nejde ani spokojeně žít. A přitom: inscenace vznikala za nelehkých okolností.
Asi stačí zmínit, že jsme začali zkoušet v únoru 2020 a že světové premiéry byly naplánované na 21. a 22. března 2020. Vzpomínáte? 1. března 2020 byly odhaleny první tři případy coronaviru v ČR. Jak to pokračovalo si všichni dobře pamatujeme.
Kromě jiného jsme si říkali, že to brzy přejde (nepřešlo), že se nezavřou divadla (zavřeli), že zvládneme nepřerušit zkoušení (přerušili jsme ho) a že půjde zkoušet online (nešlo). Navzdory pandemii, která s příchodem léta zdánlivě ustupovala, jsme Vejšlap dozkoušeli v květnu a 4. června ho v provizorním prostoru Divadla Metro poprvé odehráli (v Metru jsme mohli dodržet vládní nařízení o rozestupech mezi diváky). Byla to divočina, ale velká vzpruha. Podléhali jsme strachu, že živé umění lidem nechybí a vy jste nám tam dokázali opak. Čímž se zázračně zlomilo prastaré divadelní pravidlo, že „prázdnou sedačku nerozesměješ“. Řehot zaplnil i pravidelné dvoumetrové prohlubně v hledišti!
Snad i proto se vepsala do DNA této inscenace jakási magická životadárná síla, která je – jak se včera znovu vyjevilo – nevyčerpatelná. Díval jsem se, jak s ohromující konverzační bravurou Peťa Stach, Martin Písařík a Honza Holík naplňují dvě divadelní hodinky, a vzpomínal, jak jsem podobnou rozkoš z jazykového mistrovství a sebevědomého herectví prožíval před lety u Ledňáčka. Pocítil jsem něco, co by šlo nazvat radostí z kontinuity. Je to úplně jiná inscenace, ale přesto: bez Ledňáčka by nevznikla v podobě, v jaké vznikla.
Taky jsem si vzpomněl, jak jsem Martina Písaříka, o němž jsem věděl, že je pro Daniela ideální, přemlouval, aby s námi na Vejšlap šel. Zděšeně mi pořád opakoval, napůl ve vtipu, napůl vážně, že nemůže jít hrát do divadla s takovými hereckými osobnostmi. „Já jsem jen prachobyčejný muzikálista,“ kvílel (trošku to dramatizuju). Jasněže to byla blbost – moc dobře jsem ho znal z jeho činoherních kreací v Městských divadlech pražských – ale když jsem s ním měl schůzku v klubu divadla, málem z ní utekl. Plakát s Františkem Němcem a Petrem Kostkou na něj zapůsobil jako boží výstražný prst. Naštěstí se vrátil.
Je bizarní, že zatímco jsem se ho snažil zbavit obav, samotného mě stravovala tichá pochybnost. Ne o něm. Ale o hře… Britský dramatik, dnes už můžu říct náš kamarád, Peter Quilter v Ungeltu zdomácněl po premiéře 4000 dnů v roce 2017 a poprvé nás v Ungeltu osobně navštívil na světové premiéře Trhni si, otče! v roce 2019. Tehdy po představení zničehonic vytáhl tablet a poslal mi svůj nejnovější text. Trval na tom, abych ho ještě ten večer přečetl a druhý den při cestě na letiště mu sdělil, co si o něm myslím.
Nepřečetl jsem ho sice hned ten večer (veselili jsme se), ale přivstal jsem si ráno před odjezdem na letiště. Slupnul jsem ho jako malinu. Quilterův um bryskního zábavného dialogu byl úchvatný, téma středního věku mě jemně řečeno oslovovalo, postavy Jacka, Tonyho a Daniela mi přišly plnokrevné a inspirativní, ale přesto… tak nějak jsem v textu nezachycoval příběh. Kluci si sice krásně povídají, ale nebylo by fajn, kdyby se tam i něco dělo?
V taxíku jsem se na to Petera zeptal a ocenil jeho mistrovskou schopnost všechno okecat a ukecat. Poté, co s šibalským úsměvem prohlásil, že to nemůže režírovat nikdo jiný než já, a že to rozhodně není zištné pochlebování (mrk mrk), přišel s geniálním nápadem, že by Petr Stach, kterého viděl jako Trevora v Trhni si, otče!, hrál donjuanského Jacka. Říkal, že v introvertním Petrovi vidí velkou proměnlivost a že by ho bavilo objevit v něm novou polohu. Pak řekl, že by si přál, aby tento text měl v Ungeltu světovou premiéru. Inu, jak jsem napsal výše: mistrovský ukecávač!
Druhý den na poradě se ukázalo, že po premiéře, zatímco jsem někde poletoval s premiérovými hosty, v zákulisí Peter ukecal i Milana. Smáli jsme se tomu, ale shodli jsme se, že do repertoáru takovou komedii zrovna potřebujeme a že odmítnout nabídku světového autora, aby u nás měla světovou premiéru jeho nejnovější hra by byla neprozřetelnost. Ještěže tak.
Pochybnosti o struktuře a ději této hry mě ale dál stravovaly. První úleva přišla, když mi Pavel Dominik poslal překlad. Quilterův styl uměl nejen dokonale převést do češtiny, ale dokonce ho ještě povznesl (ostatně překlad názvu mluví za vše: v originále se hra jmenuje The Hill). Druhá úleva přišla, když mi Peter napsal, že hra má ještě jednu verzi. Nazýval ji „smutná“. Ta, co jsem měl já byla „veselá“. Vznikla seškrtáním „smutné“. Peter z ní prý vypustil pasáže, které by mohly publikum bažící jen po humoru odradit. Samozřejmě, že jsem o „smutnou“ verzi hned poprosil.
Byla delší, ukecanější a chyběla jí dynamika, ale přesto jsem v ní našel poklad. Motiv, který vše osmyslnil – Tonyho deník a jeho depresivní myšlenky. Takový zdánlivý detail a jak nám pomohl vyklenout příběh až k závěrečné katarzi! Toto nebude jen tak nějaký vejšlap, toto bude transformační odyssea! Okamžitě jsem se vrhl na vypisování klíčových pasáží, posílal je Pavlovi Dominikovi a ten mi je posílal přeložené zpět. Chvíli to vypadalo jako zmatečný spletenec, ale když to poprvé herci v kuse přečetli, měl jsem pocit, že někde někoho slyším zpívat aleluja.
Včera jsem to aleluja znovu slyšel. Neoposlouchalo se. Znělo stejně, a přitom jinak než v létě 2020 v Divadle Metro, na Letní scéně, kde kraluje programu i letos, na zájezdech (Vejšlap jsme hráli i v cirkusovým šapitó!) anebo na Kamenné scéně v průběhu těch 4 let. Kluci rostou. Jsou přesní, a zároveň hraví. Sviští, a přitom nejsou zbrklí. Ví, kdy zastavit a kdy pokračovat. Ví, kdy zrychlit a kdy zpomalit. Jsou vtipní, ale netlačí na to. Ctí sebe navzájem, ctí téma, ctí autora, ctí překladatele, ctí diváka, ctí režiséra. Ctí divadlo.
A já ctím je.
Pavel Ondruch
