Autor Slepice na zádech na Letní scéně
Dramatik Fred Apke přijel 30. srpna po dvou letech do Prahy a znovu na Letní scéně Ungeltu zhlédl svou hru Slepice na zádech. Byla to ideální příležitost k osobní gratulaci k blížící se jubilejní repríze – grotesku v hlavní roli s Táňou a Vojtou Dykovými totiž 7. září odehrajeme už posté. Přitom od premiéry uběhly jen dva roky.
Fred z toho byl doslova „speechless“, tedy „sprachlos“, tedy „oniemiały“… Abyste rozuměli: mluvil s námi anglicky, občas se (coby rodilý Němec) neubránil němčině a samozřejmě ani polštině, neboť jeho manželka polská herečka, básnířka a překladatelka Marta Klubowiczová dorazila na Nový Svět s ním.
Je noc z 30. na 31. srpna. Přišel jsem domů ze společného posezení v zákulisí a v rozpacích přemýšlím, jak s vámi budu sdílet superlativy, kterými Fred Apke naši inscenaci opěvoval. A napadá mě, že když to popíši ještě teď v noci (ráno?), podaří se mi ušetřit vás jakéhokoli náznaku nabubřelosti. Doufám! Zapínám proto počítač a vracím se v mysli o pár hodin zpátky…
Představení právě skončilo a Vojta Dyk pozastavuje děkovačku. Publiku prozrazuje, že mezi nimi sedí autor kusu, který právě viděli. Fred povstává. Hlediště bouří, avšak on ho utiší a sděluje mu, že Slepici na zádech v Ungeltu považuje za nejlepší jevištní ztvárnění tohoto textu, jaké kdy viděl. Střih. Po několika minutách odvádím Freda s Martou do zákulisí. Spolu s herci sedáme na malou zadní terásku přiléhající k herecké šatně a dřív než se stačíme občerstvit, Fred dává průchod svému nadšení.
Začíná tím, že se mu stalo něco neobvyklého: během představení se ze (sebe)kritického autora proměnil v uhranutého diváka. Zajímá mě, co přesně ho tak potěšilo a vracíme se k našemu oblíbenému tématu: komedii. Tu Fred chápe jako něco, co nutně musí pramenit „z bolesti“, co nutně musí mít pravdivý a prožitý základ. Proto jeho černé komedie vždy stojí na trápení přímo existenciálních rozměrů. Miluje hranu mezi tragikou a komikou, po které se snaží lavírovat stejně jako jeho velký vzor Bohumil Hrabal (Fred se Vojtovi záhy přiznává, že slavnou hrabalovskou knihu jeho nedávno zesnulého tatínka, velikána české literární historie Radka Pytlíka, přečetl dvakrát). Zkrátka: v naší Slepici na zádech se nám prý podařilo přiblížit k Fredovu ideálu o divadelní komedii.
Pokračuje konkrétním příkladem: tragikomickou pasáž, v níž Táňa jako paní Kobaldová popisuje, jak snila o smrti manžela („auto na heveru“) a následující monolog Vojty jako pana Bonsche o tom, jak snil o smrti manželky („zašprajclé jablíčko“) považuje za vrchol první půlky. O přestávce mi dokonce vyprávěl, jak ho tvůrci při jednom nejmenovaném zkoušení přesvědčovali, že zrovna tuhle část musí vyškrtnout, protože v ní není co hrát. Já kontroval vzpomínkou, kdy se do této pasáže Táňa i Vojta zamilovali na první přečtení a měli ji vycizelovanou už na čtených zkouškách.
Těší nás, že Fred oceňuje i specifickou práci s jevištním pohybem či nepředepsaná rytmizační stronza ozvučená kdákáním slepice (mimochodem: poznali jste, že kdáká Vojta?). Ale zajímá nás také, jak z dvouletého odstupu vnímá vývoj této inscenace. „Jako bych dnes byl svědkem divadelní jazz session.“ Vysvětlení parafrázuji: Po skoro sto reprízách mají herci vše tak zažité, že mohou být naprosto uvolnění a „hrát si“, aniž by narušili vystavěnou strukturu. Není to improvizace, ale jako svobodná jazzová improvizace to působí. Fred a Marta cítili nakažlivé potěšení ze hry, tj. potěšení z divadla (Marta dokonce několikrát chtěla vyskočit na jeviště a zahrát si s nimi – však taky paní Kobaldovou hrála ve světové premiéře).
Na takovou chválu neumíme reagovat jinak než ruměncem, slovy díků a přípitkem.
Ale dokonale sehraná manželská dvojice (Marta Fredovy německy napsané hry překládá do polštiny) přijela do Prahy nejen kvůli Slepici na zádech, ale také proto, že Fred přivedl na svět řadu nových her. Setkali jsme se před představením a všechny jeho nejnovější komorní hry poctivě probrali, ale to jsem ještě netušil, že mě čeká druhé kolo. O poznání divočejší.
Jsme zpět v zákulisí a Fred s Martou vypráví o hrách, které každou chvíli budou mít premiéry (např. ve Vídni a Katovicích), které premiéru už měly (v Krakově, Varšavě či Hamburku), anebo o těch, které zatím pospávají v šuplíku a čekají, až je nějaké divadlo probudí. Vyprávění se brzy promění ve stand-up. Začíná Fredovou performance hry o měkkosrdcatém zpěvákovi heavy metalu, u které jsem se smál už při četbě (text jsem dostal s předstihem), a vrcholí Martiným scénickým reader's digestem tragikomedie Okropnie smutne. Marta po brechtovsku předvádí hašteření dvou sebevrahů nad propastí a dává tím tušit, že před námi stojí naprawdę świetna polska aktorka! Když to teď popisuji z ticha domova, uvědomuji si, že jsem v uplynulých hodinách viděl dvě divadelní představení – každé jiné a každé úchvatné.
Avšak divadlo nebylo jediné naše téma. Povídali jsme si také o tom, jak manželé z okna pozorují vzdálený Praděd (žijí ve městečku Nysa nedaleko Jeseníků), jak vždy zapomínají jména hotelů, ve kterých jsou ubytovaní (nejinak tomu bylo v Praze), proč je taxikář dovezl místo na Letní scénu na scénu Kamennou, anebo o tom, jak vzdorovat tomu, aby se člověk cítil jako „child in a fog“ (odpověď: láskou).
Jako „dítě ztracené v mlze“ se žádný dramatik v Ungeltu nikdy cítit nebude. Na to se mohl spolehnout Fred Apke, stejně jako další autoři, kteří nás kdy navštívili (Peter Quilter, Dan McCormick, Edoardo Erba, Marcin Szczygielski či Lionel Goldstein).
Vždyť to už ode mě znáte: drama(tik) v symbióze s hercem bude u nás vždy na prvním místě.
Pavel Ondruch
P.S. Tohle post scriptum dopisuji 7. září těsně poté, co jsem obvolal všechny své kolegy se špatnou zprávou: stou reprízu Slepice na zádech musíme dnes zrušit. Vojta mi brzy ráno poslal zprávu, že se cítí tak moc pod psa, že večer představení odehrát prostě nezvládne. Tohle jsou strašné okamžiky pro všechny: pro herce (rozpor mezi touhou své diváky nezklamat a paralýzou způsobenou nemocí je bolestný), pro pokladní (které budou všechny diváky přesouvat na náhradní termín), pro další mé kolegy, které možná neznáte, ale bez nichž bychom určitě hrát nemohli, a hlavně pro vás - pro diváky, kteří se na večer těšili... Odpusťte, ale nedá se nic dělat - stou reprízu odehrajeme jindy.
Je noc z 30. na 31. srpna. Přišel jsem domů ze společného posezení v zákulisí a v rozpacích přemýšlím, jak s vámi budu sdílet superlativy, kterými Fred Apke naši inscenaci opěvoval. A napadá mě, že když to popíši ještě teď v noci (ráno?), podaří se mi ušetřit vás jakéhokoli náznaku nabubřelosti. Doufám! Zapínám proto počítač a vracím se v mysli o pár hodin zpátky…
Představení právě skončilo a Vojta Dyk pozastavuje děkovačku. Publiku prozrazuje, že mezi nimi sedí autor kusu, který právě viděli. Fred povstává. Hlediště bouří, avšak on ho utiší a sděluje mu, že Slepici na zádech v Ungeltu považuje za nejlepší jevištní ztvárnění tohoto textu, jaké kdy viděl. Střih. Po několika minutách odvádím Freda s Martou do zákulisí. Spolu s herci sedáme na malou zadní terásku přiléhající k herecké šatně a dřív než se stačíme občerstvit, Fred dává průchod svému nadšení.
Začíná tím, že se mu stalo něco neobvyklého: během představení se ze (sebe)kritického autora proměnil v uhranutého diváka. Zajímá mě, co přesně ho tak potěšilo a vracíme se k našemu oblíbenému tématu: komedii. Tu Fred chápe jako něco, co nutně musí pramenit „z bolesti“, co nutně musí mít pravdivý a prožitý základ. Proto jeho černé komedie vždy stojí na trápení přímo existenciálních rozměrů. Miluje hranu mezi tragikou a komikou, po které se snaží lavírovat stejně jako jeho velký vzor Bohumil Hrabal (Fred se Vojtovi záhy přiznává, že slavnou hrabalovskou knihu jeho nedávno zesnulého tatínka, velikána české literární historie Radka Pytlíka, přečetl dvakrát). Zkrátka: v naší Slepici na zádech se nám prý podařilo přiblížit k Fredovu ideálu o divadelní komedii.
Pokračuje konkrétním příkladem: tragikomickou pasáž, v níž Táňa jako paní Kobaldová popisuje, jak snila o smrti manžela („auto na heveru“) a následující monolog Vojty jako pana Bonsche o tom, jak snil o smrti manželky („zašprajclé jablíčko“) považuje za vrchol první půlky. O přestávce mi dokonce vyprávěl, jak ho tvůrci při jednom nejmenovaném zkoušení přesvědčovali, že zrovna tuhle část musí vyškrtnout, protože v ní není co hrát. Já kontroval vzpomínkou, kdy se do této pasáže Táňa i Vojta zamilovali na první přečtení a měli ji vycizelovanou už na čtených zkouškách.
Těší nás, že Fred oceňuje i specifickou práci s jevištním pohybem či nepředepsaná rytmizační stronza ozvučená kdákáním slepice (mimochodem: poznali jste, že kdáká Vojta?). Ale zajímá nás také, jak z dvouletého odstupu vnímá vývoj této inscenace. „Jako bych dnes byl svědkem divadelní jazz session.“ Vysvětlení parafrázuji: Po skoro sto reprízách mají herci vše tak zažité, že mohou být naprosto uvolnění a „hrát si“, aniž by narušili vystavěnou strukturu. Není to improvizace, ale jako svobodná jazzová improvizace to působí. Fred a Marta cítili nakažlivé potěšení ze hry, tj. potěšení z divadla (Marta dokonce několikrát chtěla vyskočit na jeviště a zahrát si s nimi – však taky paní Kobaldovou hrála ve světové premiéře).
Na takovou chválu neumíme reagovat jinak než ruměncem, slovy díků a přípitkem.
Ale dokonale sehraná manželská dvojice (Marta Fredovy německy napsané hry překládá do polštiny) přijela do Prahy nejen kvůli Slepici na zádech, ale také proto, že Fred přivedl na svět řadu nových her. Setkali jsme se před představením a všechny jeho nejnovější komorní hry poctivě probrali, ale to jsem ještě netušil, že mě čeká druhé kolo. O poznání divočejší.
Jsme zpět v zákulisí a Fred s Martou vypráví o hrách, které každou chvíli budou mít premiéry (např. ve Vídni a Katovicích), které premiéru už měly (v Krakově, Varšavě či Hamburku), anebo o těch, které zatím pospávají v šuplíku a čekají, až je nějaké divadlo probudí. Vyprávění se brzy promění ve stand-up. Začíná Fredovou performance hry o měkkosrdcatém zpěvákovi heavy metalu, u které jsem se smál už při četbě (text jsem dostal s předstihem), a vrcholí Martiným scénickým reader's digestem tragikomedie Okropnie smutne. Marta po brechtovsku předvádí hašteření dvou sebevrahů nad propastí a dává tím tušit, že před námi stojí naprawdę świetna polska aktorka! Když to teď popisuji z ticha domova, uvědomuji si, že jsem v uplynulých hodinách viděl dvě divadelní představení – každé jiné a každé úchvatné.
Avšak divadlo nebylo jediné naše téma. Povídali jsme si také o tom, jak manželé z okna pozorují vzdálený Praděd (žijí ve městečku Nysa nedaleko Jeseníků), jak vždy zapomínají jména hotelů, ve kterých jsou ubytovaní (nejinak tomu bylo v Praze), proč je taxikář dovezl místo na Letní scénu na scénu Kamennou, anebo o tom, jak vzdorovat tomu, aby se člověk cítil jako „child in a fog“ (odpověď: láskou).
Jako „dítě ztracené v mlze“ se žádný dramatik v Ungeltu nikdy cítit nebude. Na to se mohl spolehnout Fred Apke, stejně jako další autoři, kteří nás kdy navštívili (Peter Quilter, Dan McCormick, Edoardo Erba, Marcin Szczygielski či Lionel Goldstein).
Vždyť to už ode mě znáte: drama(tik) v symbióze s hercem bude u nás vždy na prvním místě.
Pavel Ondruch
P.S. Tohle post scriptum dopisuji 7. září těsně poté, co jsem obvolal všechny své kolegy se špatnou zprávou: stou reprízu Slepice na zádech musíme dnes zrušit. Vojta mi brzy ráno poslal zprávu, že se cítí tak moc pod psa, že večer představení odehrát prostě nezvládne. Tohle jsou strašné okamžiky pro všechny: pro herce (rozpor mezi touhou své diváky nezklamat a paralýzou způsobenou nemocí je bolestný), pro pokladní (které budou všechny diváky přesouvat na náhradní termín), pro další mé kolegy, které možná neznáte, ale bez nichž bychom určitě hrát nemohli, a hlavně pro vás - pro diváky, kteří se na večer těšili... Odpusťte, ale nedá se nic dělat - stou reprízu odehrajeme jindy.
